Stěhování národů, Barbarské říše, Státy východní Evropy, byzanc, Arabská říše

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: Mike454
Typ práce: Referát
Dátum: 13.01.2009
Jazyk: Čeština
Rozsah: 1 356 slov
Počet zobrazení: 4 500
Tlačení: 536
Uložení: 591
Ve 2. století se stále ještě kočovné germánské kmeny zastavily na opevněné hranici římské říše. Změnil se jejich způsob života. Usedlý způsob života a sousedství s římskou říší podporoval hospodářský a populační rozvoj Germánů a měl za následek spojování kmenů do větších celků. Na konci 2. století se objevují Alamanové, Sasové, Frankové, Burgundi, Frisové, Durinkové a Langobardi (tj. západní Germáni) a Gótové (tj. východní Germáni). Gótové zůstali kočovníky ne tak zasaženými kulturou a prováděli divočejší postupy než západní Germáni.

Populační růst ale nutil Germány opouštět svou vlast.
Na římskou říši tlačili Alamanové a Frankové a dobyli severní Galii. Gótové táhli na jihovýchod k Černému moři. Západní Gótové – Vizigóti – se usadili v bývalé římské provincii Dácii a východní Gótové – Ostrogóti – na sever od nich. Vizigóti, Ostrogóti, Langobardé a Vandalové přijali křesťanství v podobě ariánství. Roku 375 rozvrátili Hunové obě gótské říše a Ostrogóty si podmanili. Usadili se v Pannonii a ohrožovali římské impérium. Vůdce Attila, sjednotitel Hunů, podnikal útoky na římskou říši, ale byl nakonec roku 451 poražen v bitvě na Katalaunských polích. Po Attilově smrti se jeho říše rozpadla a Góti byli osamostatněni.

Ostrogóti poté táhnou do severní Itálie, roku 476 ostrogótský král Odoaker svrhne posledního římského císaře Romula Augusta. Od té doby trvala v severní oblasti Itálie (s centrem v Ravenně) Ostrogótská říše, ale roku 555 ji vyvrátil byzantský císař Justinián. Langobardi táhnou v 5. století proti proudu Labe, setrvávají tu, ale 567 se usazují v dnešní Lombardii (centrum Pavia). Jejich říše je roku 774 vyvrácena tažením Karla Velikého. Vizigóti jsou z jihozápadní Francie vytlačeni Franky a míří do Hispánie a pak přes moře do Afriky, kde se usazují (sever dnešního Alžírska a Libye, Tunisko, Sardinie, Baleárské ostrovy). Jejich říši vyvrátí roku 534 Justinián. Alanové a Suevové táhnou přes Galii do Hispánie. Frankové osídlí sever dnešní Francie, Burgundové se seskupí kolem řeky Rhóny. Anglové, Sasové a Jutové z Dánska obsazují východní Británii a vytlačují Kelty.

Stěhování národů nadobro změnilo tvářnost Evropy, vytvořila se západoevropská středověká civilizace. Změnila se politická a národnostní tvář hlavně západní Evropy, protože nově příchozí národy se střetávaly s původními a v západní Evropě položili základ ke vzniku národností románských. Střety kultur neprobíhaly agresivně, ale nové národy přejímali různé prvky staré kultury (antické) a přizpůsobili je svým potřebám a zvyklostem. Nové státy přijaly křesťanství a s ním i jeho správní systém a postupně se staly středověkými státy s feudálním systémem.

Zajímavě se vyvíjela situace v Arábii. Arabský poloostrov byl důležitou obchodní křižovatkou mezi Sýrií a Indií. Nejvýznamnějším z obchodních středisek byla Mekka. Příslušníci původní arabské společnosti byli kočovníky. Základem společenského uspořádání se staly rody, kmeny a klany. Používalo se zvykové právo. Vyznávali polyteistické náboženství.

Význačnou osobou byl Mohamed (570-632). Hlásal, že existuje jen jediný bůh – Alláh a on že je jeho Prorokem. Sepsal svá zjevení do Koránu, posvátné knihy islámu. Roku 622 byl donucen uprchnout z Mekky do Mediny – tomuto vystěhování se říká hidžra a označuje počátek muslimského letopočtu. Mohamed poté porazil své odpůrce v Mekce a sjednotil arabské kmeny. Jeho nástupci Abú Bakr a Omar ovládli území v Persii, Byzanci, Sýrii, Palestině a Egyptě. Po smrti Osmana roku 656 nastaly dynastické spory.
Tzv. šíité podporovali Mohamedova zetě Alího a za hlavu muslimů uznávají jen potomky chálífa Alího. Tzv. Sunnité se hlásí ke koránu a k tradici o výrocích a činech Mohameda. Hlava věřících má být podle nich vybírána na základě konsenzu. Dnes se většina muslimů hlásí k sunně.

V letech 661-749 byla v Arábii u moci dynastie Ummájovců. Ti dobyli Arménii, Kypr i Pyrenejský poloostrov. Do té doby teokratický stát přeměnili v monarchii – chalífát, centrum přenesli z Mekky do Damašku. Abbásovci (749-1258) expandovali i do Sýrie a Mezopotámie a novým centrem říše učinili Bagdád. Značnou moc získal tzv. vezír, což byl chalífův zástupce. Zrovnoprávnili všechny muslimy.

V 8. a 9. století se arabská říše rozpadala na několik samostatných částí: Cordóbský chalífát (území Španělska), Maghrib (severní Afrika), Egypt, dynastie Sasánovců na východě. Arabové přispěli také ke kontinuitě kulturního rozvoje. Ibn Síná (Avicenna) a Ibn Rušd (Averroes) byli filozofy šířícími aristotelovskou filozofii. Prostřednictvím Arabů se Aristoteles dostal do Evropy. V geografii vynikli Ibn Fadlán, Ibrahim Ibn Jákúb a Idrisí. Astronomické a trigonometrické tabulky zhotovil al-Chorézmí.

To byzantská říše se utvářela postupně ve 4.-7. století. Císařské sídlo bylo přeneseno do Konstantinopolu, založeného roku 330 Konstantinem Velikým. Byzantinci se cítili pokračovateli římské státní tradice. V jejich říši se prostupovaly prvky antické, středověké a orientální civilizace. Jednotící prvky – křesťanství a řečtina – řešily etnickou roztříštěnost říše (Řekové, Thrákové, Illyrové, Arméni, Koptové, Židé, Slované). Zánik Západořímské říše se byzantské říše příliš nedotkl. Byla hospodářsky, politicky i kulturně vyspělejší než Západořímská říše.

Došlo k absolutní centralizaci vojenské i civilní správy, císař stál v čele a jeho palác byl centrem říše. Významné postavení si udržela i města (Konstantinopol, Antiocheia, Nikaia atd.). Říše zahrnovala území Itálie, Balkánu, Malé Asie, ostrovů v Egejském moři, Krétu, Kypr, Sýrii, Palestinu, Egypt. Po střetech se Slovany, Langobardy, Bulhary a Araby se později jejich území značně zmenšilo.

Největší rozmach říše se váže k panování císaře Justiniána I. (527-565) a jeho manželky Theodory, kteří si za cíl dali obnovu římské říše. Císař zavedl jednotný mincovní systém a prosazoval teokratický absolutismus, opírající se o křesťanství. Roku 529 např. uzavřel Platónovu akademii, protože to byla pohanská škola. Také nechal shrnout všechny dosud platné právní předpisy do celku Corpus iuris civilis, který měl čtyři části: Kodex, Digestu, Instituce a Novely. Roku 532 vypuklo povstání Niká, které chtělo změnit centralizaci, daňové reformy a splývání vojenské a civilní správy. Přestože bylo povstání značně rozsáhlé, Justinián ho dokázal tvrdě potlačit.

Syrská dynastie (717-802) zavedla ibronoklasmus neboli obrazoborecké hnutí. Spočívalo v ničení a zabírání svatých obrazů, likvidaci klášterů a sekularizaci církevního majetku. Za Makedonské dynastie (867-1025) dochází k feudalizaci společnosti, zemská půda je pronajímána za vojenskou službu. Šlechta požadovala stále větší ústupky a došlo ke krizi. V bitvě u Mantzikertu (1071) podlehla Byzanc seldžuským Turkům a přišla o Malou Asii. Roku 1204 obsadila Konstantinopol křižácká vojska.

K roku 1054 se váže tzv. velké schizma. Vyústil v něj proces, který začal již v 6. století a v 9. století se obnovil sporem mezi papežem Mikulášem I. a patriarchou Fótiem, střetávajících se na Balkáně a ve střední Evropě. Mikuláš I. nejprve sesadil z cařihradského stolce Fótia a ten mu to oplatil sesazením ze stolce římského. Rozštěpení církve na západní a východní se v roce 1054 dovršilo.

Ve východní Evropě dobyl kníže Oleg roku 882 Kyjev a vytvořil zde první státní útvar, Kyjevskou Rus.
Během své vlády (882-912) chtěl rozšířit území k Černému moři, kde vedla obchodní stezka, ale střetával se s Byzancí. Kníže Vladimír I. (958-1015) přijal roku 987 křesťanství a tím začalo pokřesťanštění celé země. Styky udržoval nejen s Byzancí, ale i se západní církví. Kníže Jaroslav Moudrý (1019-1054) řešil dynastické spory se svými bratry, a proto vydal nástupnický řád. Udržel jednotu státu a posílil jeho mezinárodní postavení. Byl protibyzantský, prosazoval vlastní vývoj církve. Vydal zákoník Ruskaja pravda.

Centry říše jsou Kyjev, Novgorod, Rjazaň, Smolensk, Suzdal či Gorkij. Státní správa se opírá o hrady. Družinu bojovníků tvoří bojaři (knížecí rádci) a prostí bojovníci. Bohaté vrstvy napodobují byzantský životní styl, chudé vrstvy dodržují tradiční ruské obyčeje. Mocenská krize po smrti Jaroslava zapříčinila v polovině 12. století pád Kyjevské Rusi. Rus bojovala s Bulhary, Pečeněky i turkotatarským kočovným národem.

Tataři (mongolové) dobyli roku 1240 Kyjev, říše se rozpadla na několik knížectví: haličské, smolenské, novgorodské a vladimirsko-suzdalské. Už dříve řádil tatarský vůdce Čingischán (1206-1227), v bitvě na řece Kalce porazil ruské vojsko a byl zastaven až povolžskými Turky. Největší rozmach tatarské říše se váže k 14. století, kdy ovládli Čínu a dostali se až k Egyptu.

Na polském území nabývala významu knížectví Vislanů a Polanů. Piastovec Měšek I. (963-992) ovládl západní Pomořansko a Slezsko, centrem učinil Hnězdno. Prvním polským králem byl roku 1025 korunován Boleslav Chrabrý. Dosáhl velkých územních zisků, ale jeho nástupcům se nepodařilo udržet Polsko na úrovni. Panovník měl oporu v královských hradech řízených hradskými správci s množstvím funkcí. Maďarsko rozkvetlo za Štěpána I. Svatého (997-1038). Dokázal sjednotit celou zemi, roku 1000 zřídil v Ostřihomi arcibiskupství, roku 1001 byl korunován králem.

Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

Kľúčové slová

Vyhľadaj ďalšie študentské práce pre tieto populárne kľúčové slová:

#počátky států východní evropy

Diskusia: Stěhování národů, Barbarské říše, Státy východní Evropy, byzanc, Arabská říše

Pridať nový komentár


Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE – Referáty, ťaháky, maturita:

Vygenerované za 0.031 s.
Zavrieť reklamu