Směřování k Husitství

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: Mike454
Typ práce: Referát
Dátum: 13.01.2009
Jazyk: Čeština
Rozsah: 1 091 slov
Počet zobrazení: 2 144
Tlačení: 334
Uložení: 363
Praktické!
Církev byla největší a nejbohatší vlastník v království. Vlastnila 1/3 veškeré půdy, její majetek dále narůstal, zejména dary, odkazy; byl nedotknutelný, neprodejný, nebyl tříštěn dědickými podíly. Mimo půdy vlastnila kostelní poklady, zlato, stříbro, drahocenná roucha, vzácné knihy apod. Středověký člověk spatřoval v morové ráně, stejně jako ve všech katastrofách a kalamitách, projev božího hněvu, trest za opuštění závazných pravidel křesťanského života, předzvěst blížícího se konce pozemského světa a předznamenání Posledního soudu. Přemítání o pravidlech křesťanského života i jeho smyslu přestalo být doménou duchovenstva a zasahovalo stále širší okruh lidí. Důraz na zbožnost byl v Čechách silnější než jinde.

Prohlubující se proces christianizace se nakonec obrátil proti mocenským zájmům samotné církve. Lidé totiž hledali důvod, pro který Bůh seslal na kvetoucí české království trest v podobě „černé smrti“ i dalších ran, tj. příznků společenské krize. V úvahách znepokojených kněží i zbožných obyvatel se pozvolna rýsoval hlavní viník. Byla jím bohatá církev, která se zpronevěřila svému hlavnímu poslání, přestala pečovat o spásu duší věřících, začala si libovat v přepychu i rozmařilosti a ocitla se tak ve spárech zla. Ideálům božího zákona neodpovídalo ani chování řady kněží, kterým jejich úřad sloužil jako zdroj příjmů a nikoli jako výzva k následování Krista a apoštolů. Také život mnichů budil pohoršení. Původně dobrý záměr Karla IV. se zvrátil v opak. Panovník zřizoval a podporoval církevní instituce proto, že se chtěl ukázat jako správný křesťanský vládce, ale i proto, aby existenčně zabezpečil velké množství vzdělanců. Stát je uživit nemohl, takže církevní zaopatření bylo v dané situaci jediným řešením. Právníci, úředníci královských kanceláří i spisovatelé a překladatelé se však více věnovali činnosti, která je zajímala, než kněžskému poslání. K výkonu kněžských povinností si najímali náhradníky z řad nezajištěného duchovenstva. Za Václava IV. vzrostla nedůvěra k církevním představitelům, podpora církve mizivá, ustalo zakládání klášterů díky hospodářské krizi i politickému dění.

První kritikové církve se objevili za vlády Karla IV. Angličan John Wycliffe odmítal majetek a světskou moc církve, papežský primát, církevní dogmata a obřady, ideál spatřoval v apoštolské církvi, základní životní orientaci v biblických normách. Požadoval proto, aby panovníci vyvlastnili církevní majetek a prosadili tak vůli Boží a aby se bible zpřístupnila překlady do národních jazyků (sám ji přeložil do angličtiny). Jeho učení se stalo v Anglii nesmírně populární. Církev ho prohlásila za kacíře, ale král a šlechta ho vzali do ochrany. Roku 1382 byl vyloučen z univerzity jako kacíř, ale před soud postaven nebyl. Protože mu nešlo o vytvoření nové vlastní církve (sekty), ale o zásadní přeměnu té dosud existující, je považován za prvního církevního reformátora. Jeho názory se staly základem reformních učení v 15. a 16. století, především husitství.

Velký ohlas vzbudilo na Starém Městě pražském vystoupení Jana Milíče z Kroměříže, bývalého vysokého úředníka Karlovy kanceláře. Vzdal se úřadu a pod vlivem Konrada Waldhausera začal kázat. Kazatelská činnost jej brzy uvedla do podezření z kacířství. Káral všechny od císaře a arcibiskupa až po mnichy a prostý lid. Pro nápravu církevního života v duchu Bible se v rozsáhlých teoretických pojednáních vyslovoval též učený Matěj z Janova. Činnost vzdělaného Tomáše ze Štítného, příslušníka jihočeské nižší šlechty, se pak zaměřila na objasňování zásad křesťanské morálky širším vrstvám společnosti. Nadšený stoupenec reformních kazatelů (od Konrada Waldhausera po Husa) chtěl šířit jejich myšlenky a vštěpovat lidem mravní zásady. Jako laik se odvážil psát o duchovních věcech, čímž se dostal do sporu s církví.

Karlova orientace na Francii se ukázala jako neúnosné břemeno. Na rozdíl od svého otce musel Václav IV. z titulu římského krále reagovat na vzniklé schizma. Zprvu se otevřeně postavil na stranu římského papeže, ale francouzská diplomacie dělala vše pro to, aby českého panovníka, jeho rádce i členy lucemburské dynastie přesvědčila o závaznosti volby svého avignonského chráněnce. Tlak Francie vykonal částečně své a Václav raději odložil plánovanou jízdu za císařskou korunou do Říma, cestu, k níž se později již neodhodlal. Tím už v počátcích své vlády oslabil svou mezinárodní prestiž. Úspěch francouzských diplomatů zkomplikoval Václavovu pozici i v Čechách.
Věřící měli najednou dva papeže – Urbana VI. v Římě a Klementa VII. v Avignonu. Ta událost Evropu rozdělila na dva tábory.

Na straně římského papeže Urbana VI. byla většina říšských knížat a na straně Klementa VII. zase francouzský dvůr a oblasti, kam zasahoval vliv Francie – tedy zejména Porýní. Václav se snažil zastávat neutrální postoj, i když se přece jen klonil více k Urbanovi. Mladý pražský arcibiskup Jan z Jenštejna se otevřeně přihlásil k římskému papeži a odmítl podporovat neutrální stanovisko svého panovníka. Církev se stala v českých zemích za Karlovy vlády významnou silou, která zasahovala do státní politiky, a průrazný, ambiciózní Jenštejn nastoupený trend dovršil. Politická srážka s panovníkem však pro něho byla osudná. Po deseti letech střetů vyvrcholil svár mezi arcibiskupem a králem roku 1393 aférou. Václav IV. dal zatknout Jenštejnova blízkého spolupracovníka, generálního vikáře Jana z Pomuku, který podlehl krutému mučení. Mrtvé tělo církevního hodnostáře shodili biřici z pražského Kamenného mostu do Vltavy. Z oběti politického zápasu učinila katolická církev v pozdějších staletích světce Jana Nepomuckého. Jenštejn sám nenalezl zastání ani u papeže, rezignoval na arcibiskupský úřad a zemřel zcela zapomenut v Římě.

Václav IV. přestal církevním představitelům důvěřovat a do funkce pražského arcibiskupa dokázal po smutných zkušenostech s Jenštejnem téměř vždy prosadit své chráněnce. Také podpora, již Karel církvi poskytoval, byla minulostí – za Václavova panování téměř ustalo zakládání klášterů.
Prudké politické zápasy v jádru zemí Koruny české oslabily velmocenské postavení českého soustátí i jeho panovníka. V prvním období vlády do Říše poměrně často jezdil a po vzoru svého otce delší čas pobýval v Norimberku. Komplikující se situace v Čechách však obrátila jeho pozornost k domácímu dění, které jej unavovalo natolik, že říšskou problematiku pustil téměř ze zřetele. Duchovní kurfiřti, nesouhlasící s Václavovou politikou vůči vysokému kléru, rychle vycítili královu slabost a rozhodli se jednat. Václav tušil hrozící nebezpečí a snažil se mu čelit obnovením spojeneckých svazků s Francií a vyřešením schizmatu.

V létě 1400 duchovní kurfiřti v dorozumění s rýnským falckrabětem Ruprechtem prohlásili Václava za sesazeného z římského trůnu a na jeho místo zvolili právě Ruprechta Falckého. Lucemburská dynastie utrpěla v Říši těžkou porážku. Přičinila se o to i bohatá říšská města, očekávající od Ruprechta ochranu svých finančních zájmů. Poněvadž Zikmund neudržel ani Braniborsko, zdálo se, že Karlovo dědictví vezme za své. Václavův neúspěch v Říši oslabil též pozice Prahy jako významného politického a kulturního střediska. Po smrti Ruprechta Falckého zasedli na římský trůn znovu Lucemburkové. V letech 1410-1411 užívali titulu římského krále Václav IV., uznaný církevním koncilem v Pise, moravský markrabí Jošt, jenž však už roku 1411 zemřel, a Zikmund. Tento obratný diplomat, dědic politického talentu Karla IV., se nakonec stal uznávaným vládcem Říše.
Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1


Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE - Referáty, ťaháky, maturita:

0.032