Evropa v období vrcholného středověku

Ve vrcholném středověku (12.-15. století) dochází k všestrannému rozvoji feudálního způsobu výroby. Řemeslná výroba se odděluje od zemědělství a dovršuje se tak společenská dělba práce. Převahy nabylo peněžní hospodářství, masově vznikají města a posiluje se obchod. Rozvoj výroby a obchodu vede k překonávání hospodářské rozdrobenosti a vytvářejí se předpoklady pro politické upevnění a sjednocení feudálních států. Po období velkého hospodářského rozmachu nastala od 2. poloviny 14. století stagnace, feudálové proto zvýšili útlak a vyvolali masové hnutí odporu.

Společnost se diferencuje, nejvyšší postavení mají feudálové (šlechta), kteří se dělí na vyšší (pány) a nižší (rytíře). Následuje duchovenstvo, měšťanstvo (obchodníci, podnikatelé, cechy, chudina) a poddaní. Zemědělská výroba nadále zůstává hlavním zdrojem obživy. Zlepšuje se technologie, přechází se na trojpolní osevní systém a používá se hnojení. Rozšiřuje se železné nářadí, mění se skladba pěstovaných plodin – dříve převládaly obiloviny, nyní se objevují i luštěniny a různé druhy zeleniny. Nejrozšířenějším byl chov ovcí, který přinášel všestranný užitek – maso, mléko, vlnu. Na vesnicích se chová především hovězí dobytek, pro maso se vykrmují prasata, kůň byl zvířetem určeným pro jízdu. Vzestup zemědělské produkce umožňoval stále většímu počtu lidí, aby se věnovali výhradně řemeslu. Vytvořila se síť středověkých měst a směny. Rozmohlo se peněžnictví, peněžní vztahy pronikají z městského trhu na feudální vesnici, naturální hospodářství je zcela nahrazeno peněžním.

S rozvojem hospodářství a vzrůstem počtu obyvatel Evropy v 11. a 12. století začínají města znovu nabývat na významu a hrát důležitou ekonomickou, ale i kulturní a politickou roli. Města vznikala třemi způsoby: návazností na město antické, z řemeslnických a obchodnických osad, založením na novém místě („na zeleném drnu“). Průměrně měla města kolem 10 000 obyvatel, většinou se stavělo ze dřeva, město obepínaly hradby. Centrem bylo náměstí s tržištěm, kde sídlila i městská samospráva. Tzv. městská správa byl soubor mimořádných práv a privilegií, která získávaly od zakladatele, vrchnosti nebo za odměnu či poplatek. Šlo např. o mílové právo, právo osobní svobody či tržní právo.

Hanza byla spolek asi 150 německých měst jak v říši, tak i na baltském pobřeží. Zcela ovládla obchod v severovýchodní Evropě, vznikla 1282 sloučením kupeckých spolků a zanikla v polovině 17. století. Vedoucí postavení ve spolku si podrželo přístavní město Lübeck. Spolek měst ve Vlámsku, Flandrech a Francii se označoval jako gilda.

Dějiny celé západní Evropy ve 12.-15. století byly velmi ovlivněny mocenským soupeřením dvou tehdy nejvýznamnějších států této oblasti – Anglie a Francie. Oba státy se vyvíjely ve velmi těsných vazbách, neboť anglický král vlastnil některé oblasti francouzského území a usiloval i o zisk francouzského trůnu. Podobné snahy měla i Francie, neboť anglický královský rod Plantagenetů byl svým původem francouzský. O tom všem se rozhodovalo ve stoleté válce (1337-1453), jejíž výsledek neukončil jen staré spory, ale předznamenal i další vývoj v obou zemích.

Ve Francii ve 12. a 13. století vládne dynastie Kapetovců. Ludvík VI. zjednal pořádek v zemi, Ludvík VII. ztratil přístup k moři. Filip II. August (1180-1223) využil vnitřního oslabení Anglie a v letech 1202-1204 získal většinu anglických držav na kontinentě. Roku 1214 porazil v bitvě u Bouvignes Jana Bezzemka i Otu IV. Zúčastnil se třetí křížové výpravy a začal válku proti Albigenským. Mnoho převratného se stalo během vlády Ludvíka IX. Svatého (1226-1270). Ten ukončil válku proti Albigenským a posiloval moc ústředního státního aparátu pomocí soudních, peněžních a vojenských reforem. Rozdělil říši na kraje, posílil města a zreformoval státní správu. Vydal první sbírku zákonů a roku 1257 založil univerzitu Sorbonnu. Při účasti na sedmé křížové výpravě ho sklátil mor.

V letech 1285-1314 vládl rázný a bezohledný Filip IV. Sličný. Považoval církev za sobě podřízenou a donutil papeže Klimenta V. k přesídlení (tzv. „avignonské zajetí papežů“). Zrušil Templářský řád a zasahoval i proti židům a italským kupcům. S Anglií vedl spor o panství Guyenne, Edward I. uznal, že je leníkem francouzského krále a ten mu toto panství ponechal. V roce 1302 poprvé svolal zasedání Generálních stavů, což bylo shromáždění zástupců měst, církve a šlechty. Po něm vládli Ludvík X., Filip V. a Karel IV. (strýc našeho Karla IV.). Roku 1328 vymřela hlavní větev Kapetovců a k moci se dostala vedlejší větev: dynastie z Valois, která vládla až do roku 1589. Vypukla stoletá válka.

V Anglii vládla Normanská dynastie reprezentovaná Vilémem Dobyvatelem (1066-1087). Vilém vytvářel centralizovanou monarchii, anglosaskou šlechtu zbavoval půdy, normanskou šlechtu si připoutal lenními svazky. Do čela hrabství stavěl šerify, kteří se starali o administrativu a daně a byli mu odpovědní. Roku 1086 vznikla tzv. Domesday Book zaznamenávající statistické údaje. Tímto soupisem majetku získala státní správa podklad pro stanovení daní.

Poté nastoupila na trůn dynastie Plantagenetů, která byla původem z Francie. Jindřich II. omezil rostoucí moc šerifů a zavedl tzv. putující soudce, kteří kontrolovali šerify. Provedl také vojenské reformy. Za manželku pojal Eleonoru Aquitánskou. Državy anglického krále na francouzském území jsou větší než državy francouzského krále. Richard Lví srdce (1189-1199) se většinou nachází mimo území, a proto za něj vládne jeho bratr Jan Bezzemek. Richard se účastní třetí křížové výpravy. Bezzemek se snaží získat korunu, ale podaří se mu to až v bojích po Richardově smrti. Bezzemkova prohra v bitvě u Bouvignes roku 1214 znamená konec těsné souvislosti mezi vývojem Anglie a děním na kontinentu, začíná britská ostrovní izolace.

Na Janu Bezzemkovi si vynutila šlechta roku 1215 tzv. Magnu chartu libertatum. Král v ní musel potvrdit šlechtě i církvi mnohé svobody: svobodnou volbu opatů i biskupů, dodržování zvykového práva, nedotknutelnost Londýna a dalších anglických měst, respektování jednotných měr a vah, povolení přístupu cizích obchodníků. Navíc se vytvořil zárodek parlamentu – shromáždění Velká rada.

Za Jindřicha III. vypukla v letech 1263-65 občanská (baronská) válka. Část baronů využila nespokojenosti rytířů a pokusila se o oslabení královské moci, vše skončilo vzájemnými ústupky rytířů a měst. Edward I. (1272-1307) omezil moc církve a aristokracie a připojil k říši Wales (natrvalo) i Skotsko (dočasně). Edward II. (1307-1327) byl v roce 1314 nucen uznat nezávislost Skotska, 1322 byl vydán Yorský statut, který dával parlamentu právo schvalovat daně a potvrzovat zákony. Za vlády Edwarda III. (1327-77) se parlament definitivně rozděluje na dvě sněmovny. Začíná stoletá válka.

Roku 1328 umírá bez mužských potomků francouzský král Karel IV. Nároky na trůn vznesl i vzdálený příbuzný, anglický král Edward III., ale francouzská šlechta je neuznala a na trůn dosadila Filipa VI. Právě jeho snaha o podmanění flanderských měst se stala rozbuškou pro rozpoutání války. Flandry byly hlavním odběratelem anglické vlny a z těchto důvodů zasahovala Anglie do flanderských politických poměrů, což se samozřejmě nelíbilo Francii. Navíc angličtí feudálové chtěli ve Francii získat další půdu a majetek.
V prvním období války (1337-1360) měla převahu Anglie. Pod vedením Edwarda III. a později jeho syna vyplenila anglická vojska mnoho severofrancouzských měst a roku 1346 také zvítězila v bitvě u Kresčaku. Na konci padesátých let to vypadalo na jasné vítězství Anglie (viz. vítězství 1356 u Poitiers), ale pak se vše obrací. Roku 1360 je uzavřen mír v Brétigny, který přináší malé územní zisky pro Anglii, ta ale zase musí uznat nástup rodu z Valois na francouzský trůn.

Druhá etapa války (1360-1374) se nese ve znamení převahy Francie. Karel V. provedl daňovou reformu, získal peníze na boj a reorganizoval armádu. Francie po této inovaci dobyla zpět většinu ztraceného území. V roce 1374 byl uzavřen nový mír, který potvrdil nové hranice.

Ve třetím období bojů (1415-1453) má zprvu převahu Anglie, od roku 1429 Francie. Jindřich V. využívá vnitřního oslabení Francie a vítězí v bitvě u Azincourtu roku 1415. Anglie postupně ovládá celé severní území Francie, dostane se i do Paříže. Jindřich se stává francouzským regentem a existují tu vlastně dva králové. Zvedá se vlna odporu proti anglické nadvládě, Johanka z Arku se staví do čela povstání a dává impuls k vítěznému tažení. Roku 1431 je Johanka upálena v Rouenu. Francie nadále vítězí a nakonec válku ukončí. Bitva u Castillonu (1453) znamená definitivní vítězství Francie. V anglickém držení zůstal už jen přístav a pevnost Calais a francouzské ostrovy v průlivu. Anglie tak ztratila přímý vliv na vývoj Francie. Vítězství ve válce umožnilo Ludvíkovi XI. vyřešit problémy Francie a posílit centralizovanou moc. V Anglii způsobila prohra vnitřní krizi, která se projevila ve válce dvou růží (1455-1485).