České země v době osvícenství

V letech 1705-1711 vládne Habsburské říši Josef I. Za jeho vlády se odehraje válka o španělské dědictví, ve které si nároky na uprázdněný španělský trůn dělají rakouští Habsburkové a francouzští Bourboni. V roce 1711 Josef umírá a císařem se stává jeho mladší bratr Karel. Jelikož Karlův jediný syn Leopold umírá v kojeneckém věku, je vyhlášena tzv. Pragmatická sankce. Aby Karel pojistil panování Habsburků, tak zachovává požadavek nedělitelnosti říše a zásadu primogenitury. To znamená, že moc dědí prvorozený potomek, je jedno zda syn nebo dcera (nejstarší dcerou Karla byla Marie Terezie). Prosazení sankce stálo značné úsilí.

V letech 1720-1723 byla Pragmatická sankce přijata stavy jednotlivých zemí monarchie. Roku 1740 Karel VI. umírá a tím zároveň vymírá dynastie Habsburků v mužské linii. Na Karlovo místo usedá Marie Terezie. České země se stávají předmětem uchvatitelských plánů říšských knížat, jsou zpochybněny dědičné nároky podle pragmatické sankce. Pruský král Bedřich Vilém II. napadl Slezsko a nabídl, že se postaví na stranu Marie Terezie, když bude od ní moci odkoupit Slezsko za 2 milióny zlatých, Marie Terezie to odmítla.

Začala válka slezská (1740-1742). Vítězství Bedřicha nad rakouskou armádou u Molvic aktivizovalo protirakouskou koalici, proti Marii Terezii se postavili také francouzští a španělští Bourboni. Na konci roku 1741 byla většina Čech obsazena francouzsko-bavorskou armádou, severní Morava se ocitla v rukou Prusů. Bavorský kurfiřt Karel Albrecht byl zvolen císařem, české stavy ho přijaly. Roku 1742 došlo k porážce rakouské armády u Chotusic a Marie Terezie, která neměla dostatek financí a vojáků, uzavřela dílčí mírovou smlouvu s Bedřichem ve Vratislavi. Bedřich dostal většinu Slezska a celé Kladsko.

Nicméně roku 1743 byly francouzské a bavorské oddíly vyhnány z Čech a Marie Terezie se nechala v Praze korunovat. Marie Terezie vytvořila za pomoci uherských stavů armádu a vypukla druhá slezská válka (1744-1745). Rakouská armáda však během ofenzivy utrpěla porážku a Slezsko zpět nezískala. Alespoň se následník Karla Albrechta zřekl nároků na habsburské dědictví.

Monarchie se však se ztrátou Slezska nesmířila a začala Sedmiletá válka (1756-1763), ve které proti sobě stály na jedné straně Rakousko, Rusko a Francie a na druhé Prusko a Velká Británie. Francie s Británií byly ve válečném konfliktu kvůli koloniím, zpočátku se více dařilo Francii, ale neovládla moře a přišla o koloniální panství v severní Americe s výjimkou ostrovů St. Pierre a Miqueton, nejhorší byla ztráta Kanady. Válka začala tím, že Prusové obsadili bez vyhlášení války Slezsko. Roku 1757 zvítězil generál Leopold Daun nad pruským králem v bitvě u Kolína a osvobodil Prahu z pruského obležení. Na jaře 1758 byli Prusové poraženi u Domašova generálem Laudonem a vyklidili Moravu. Roku 1762 uzavřel ruský car Petr III. mír s Pruskem a osamocené Rakousko nemělo dost sil na získání Slezska. Roku 1763 byla uzavřena na zámku Hubertusburg mírová smlouva mezi Rakouskem, Pruskem a Saskem, Habsburská monarchie nezískala Slezsko, naopak velmocenské postavení Pruska zůstalo víceméně zachováno.

Marie Terezie převzala monarchii vcelku zaostalou. Začala proto uplatňovat sociální a ekonomickou politiku osvíceneckého absolutismu. Cílem prvních reforem byla centralizace státu. Marie Terezie se obklopila novými lidmi, zahraniční politiku svěřila hraběti Kounicovi, o proměnu armády se staral hrabě Daun a reformu financí, daní a státní správy prováděl podivínský workoholik Bedřich Vilém Haugwitz. Cílem jeho daňové reformy bylo: stanovení pevné daně, přinutit stavy jednotlivých zemí k odsouhlasení výši berní dopředu, inkasovat daně centrálně přes státní výběrčí, zdanit vrchnostenskou půdu, daně mají přednostně odevzdávat státu poddaní. Reformy měly ohlas u dvora, ale ne u stavů.

Reformovala se i státní správa. Český stát byl dosud reprezentován zemským sněmem, Českou dvorskou kanceláří a exekutivou, všechny úřady se přitom obsazovaly příslušníky českých stavů. Od roku 1749 nastala změna. Na místo českých stavů přišli státem jmenovaní byrokraté a úředníkům na místodržitelství byly omezeny pravomoce. Ve Vídni vznikly dva úřady: Direktorium pro věci politické a finanční a Nejvyšší soudní dvůr. Čechy se rozdělily na 16 krajů, Morava na 6 a Slezsko na 2; spravovaly je krajské úřady v čele s hejtmany (úředníci placení státem).

Marie Terezie dále zavedla povinnou školní docházku pro děti od pěti do dvanácti let (opatření přišlo v době, kdy děti pracovaly 15 hodin denně v textilních továrnách). Elementární vzdělání poskytovaly školy triviální – zřizovaly se v místech s více než 80 dětmi. Na čtyřtřídní hlavní škole se učilo dějepisu, geometrii apod., ve velkých městech se pak dalo pokračovat v přípravných kurzech pro učitele. Roku 1773 byl zlikvidován jezuitský řád a s ním i většina jeho gymnázií.

Po řadě povstání sedláků, kteří se bouřili proti těžké robotě, vydala roku 1775 Marie Terezie robotní patent. Upravoval nevolnické vztahy vůči vrchnosti, odstranil panskou svévoli při určování výše robotování, ale robotu neodstranil. V dalších reformách se sjednotily míry a váhy, pojmenovaly se a očíslovaly ulice, jediným správním jazykem se stala němčina.

Roku 1780 vystřídal Marii Terezii její syn Josef II. Ten v roce 1781 učinil několik významných rozhodnutí – zrušil cenzuru, nevolnictví a vyhlásil náboženskou svobodu. Již dříve zrušil katolické misie, dohlížející na pravověrnost a pátrající po zakázaných knihách. Povolil návrat evangelíkům (potomci exulantů se vraceli do vlasti) a zrušil zákaz číst evangelickou literaturu. Povolil bohoslužby luteránům, kalvinistům, pravoslavným i židům. Víra se stala věcí každého člověka. Evangelíci mohli mít modlitebnu, školu, ale křtít, oddávat a udělovat poslední pomazání směly jen katoličtí kněží. Rušeny byly žebravé a rozjímavé řády.

Roku 1781 byl vydán patent o zrušení nevolnictví. Josef v něm zrušil tělesné poddanství a uzákonil poddanství mírné. Poddaní mohli uzavírat svobodně manželství, svobodně opustit panství, hledat si obživu jinde, vrchnost přitom musela zdarma vystavit propouštěcí list, děti poddaných směly studovat. Výsledkem reformy byl podnikatelský boom v manufakturních městech.

Vypracoval se nový berní katastr, berně se vypočítávaly z hrubého odhadu výnosů polností. Mezi další josefinské reformy patřilo: zavedení pevných úředních hodin, zrušení pranýře, zlepšení vzhledu ulic, organizování práce pro tuláky v chudinských pracovnách, budování specializovaných nemocničních zařízení apod. Humanizovalo se trestní právo, při vyšetřování se zakazovalo mučení, roku 1783 se reorganizovala justice v českých zemích. Josefinský trestní zákoník (1787) odstranil zbytky libovolných výkladů trestního práva, všichni občané se soudili bez rozdílu stavu. Fakticky se vylučoval trest smrti, trestné činy se dělily na závažné (kriminální) a méně závažné (politické).
Policejní aparát nepotíral asociální živly, ale dohlížel zejména na úřednictvo a duchovenstvo. Němčina byla uzákoněna úřední řečí, čeština pomocným jazykem. Josef II. zbavil židy nutnosti žít v ghettu, nosit znamení na oděvu, platit zvýšené poplatky, vyloučení z některých úřadů a živností, zákaz držby některých nemovitostí. Josef II. se stal pro prostý lid lidovým panovníkem, ale on na druhou stranu byl přezíravý vůči národům, proslul jako kulturní ignorant atd.

Došlo k přestavbě západní části Pražského hradu (1755-1775). Roku 1781 Josef II. nařídil, aby se celý Pražský hrad stal dělostřeleckými kasárnami. Roku 1783 vzniklo Stavovské divadlo. Stavěly se také opevnění francouzského typu (Praha, Terezín, Josefov, Hradec Králové). Některé josefinské a tereziánské stavby v Čechách: Lobkovický zámek v Hoříně, zámek v Nových Hradech u Vysokého Mýta, palác Kinských na Staroměstském náměstí, Kounický palác v Mostecké ulici na Malé Straně, palác Sylva-Tarouccovských na Příkopech, Dům u kamenného stolu na Malostranském náměstí.