Situace druhé poloviny 19. století

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: Chlapec Mike454
Typ práce: Referát
Dátum: 16.01.2009
Jazyk: Čeština
Rozsah: 1 217 slov
Počet zobrazení: 2 840
Tlačení: 414
Uložení: 499
Praktické!

Od roku 1948 vede Rakousko Felix Schwarzenberg a snaží se obnovit velmocenské postavení říše. Roku 1852 umírá a zahraniční politiku vede František Josef I. Během Krymské války (1853 – 1856) Rakousko zachovává neutrální postavení, tím si popudí obě bojující strany a vystaví se mezinárodní izolaci. Roku 1859 proběhla rakousko–francouzsko-sardinská válka, Rakousko bylo v bitvě u Solferina poraženo a ztratilo území Lombardie. Na území, které bylo pod rakouským vlivem (Toskánsko, Parma), propukala povstání.
Ve vnitřní politice se po roce 1848 prosazoval tzv. bachovský neoabsolutismus ztělesňovaný Alexandrem Bachem, K. F. Kübeckem a dalšími. Císař předsedal ministerské radě, velel armádě a Nevyššímu policejnímu úřadu. Poslední den roku 1851 byly vydány Silvestrovské patenty pokoušející se o obnovení absolutismu. Rušila se Stadionova ústava, omezovala se samospráva. Patenty zaručovaly pouze občanskou rovnost a zrušení poddanství. Výrazné bylo sepětí vlády a církve. Církev získala větší pravomoc i nad nekatolíky. Dohlížela na nižší školy i na manželský život. Prosincová ústava (1867) zaručila plnou svobodu vyznání.

Bachův neoabsolutismus potlačoval národnostní cítění, redukoval výuku češtiny na školách, potlačoval český veřejný život. Na druhou stranu zaváděl některé liberální prvky do státní správy (jisté stopy samosprávy nižších územních celků), obchodu a průmyslu. O změny ve školství se staral Lev Thun, důraz kladl na vědecký charakter studia.

Porážka v Itálii, neúspěch v Krymské válce a finanční problémy přispěly k propuštění A. Bacha. Roku 1859 tak nastal konec neoabsolutismu. Obnovuje se ústavnost, konec absolutismu je potvrzen v Říjnovém diplomu (1860), kde je také formována představa budoucího uspořádání státu na historicko-právním federativním principu. Roku 1861 se novým státním ministrem stává Anton Schmerling, je vydána únorová ústava. Říšská rada se skládala ze dvou komor a k přijetí zákona byl nutný souhlas obou komor a ještě císaře. Omezila se pravomoc zemských sněmů, zemské sněmy byly jednokomorové a měly tři kurie podle výše majetku: velkostatkářskou, městskou a venkovskou. Český zemský sněm měl 242 členů, moravský 100 a slezský 31 členů. Aktivní volební právo bylo od 24 let, pasivní od 30 let, nevolily jen ženy a osoby ekonomicky závislé.

Zvětšující se napětí mezi mocnostmi vedlo k Prusko-Rakouské válce. Pruským ministerským předsedou se stal Otto von Bismarck a vedl společně s Rakouskem válku proti Dánsku; Prusko si po ní přivlastnilo Šlesvicko a Rakousko Holštýnsko. Záminkou pro válku, která začala v červnu 1866, se stala situace v Holštýnsku. Prusko se spojilo s Itálií, Rakousko s některými německými státy. Prusko obsazuje Hannoversko, Hesensko a Sasko.Prusové jsou seskupeni do tří armád: první pod velením prince Karla Alberta táhne do Čech, druhá vedená Fridrichem Vilémem útočí přes Slezsko, třetí útočí přes Sasko.

Rakušané a Sasové se spojí nedaleko Hradce Králové, zde se uskuteční bitva u Sadové (červenec 1866). Pruská i rakouská armáda čítaly 200 000 mužů, větší ztráty na životech (asi 45 000) utrpěla rakouská vojska. Rakušané se dopustili taktických chyb a nechali se zaskočit technickými novinkami soupeře, po zásluze také prohráli. Tato porážka se ukázala být rozhodující. V srpnu 1866 je uzavřena Pražská mírová smlouva, Rakousko ztrácí Holštýnsko a odstupuje Benátsko Itálii. Válka přinesla pouze řadu útrap obyvatelstvu, Češi odvedli lepší práci než laxní Maďaři, přesto byla většina požadavků splněna právě Maďarům.

V porážce v roce 1866
se projevila nutnost změny a přestavby říše. Roku 1867 došlo k rakousko-uherskému vyrovnání. Říše se rozdělila podle řeky Litavy na dvě části: neuherská země (Předlitavsko) a Uhry (Zalitavsko). V Předlitavsku byl rozhodující vliv Vídně a německých vládnoucích vrstev, v Zalitavsku se dostaly do čela špičky maďarské společnosti. Obě části říše spojuje osoba panovníka a také tři společná ministerstva: ministerstvo zahraničních záležitostí (vyslanectví, konzulární úřady, archiv), říšské ministerstvo války (osobní vojenská kancelář panovníka, generální štáb, nejvyšší velitelství) a ministerstvo říšských financí (od roku 1868 Společný nejvyšší úřední dvůr).Centralismus tu ale nekončí, pouze je zdvojený. Dál fungují zemské sněmy a samospráva.

Prosincová ústava (1867) platila pouze pro Předlitavsko. Sedmnácti korunním zemím dávala jednotné rakouské státní občanství. Zajišťovala rovnost před zákonem a osobní svobody. Císař je označován jako první úředník státu. Je posvátný a nedotknutelný, svolává a rozpouští sněmy, má právo sankce a veta. Reprezentuje, velí vojsku, podepisuje smlouvy, stojí v čele zahraniční politiky.

Říšská rada má společně s panovníkem zákonodárnou moc. Je skutečným parlamentem, má dvě komory: Panskou sněmovnu a Poslaneckou sněmovnu. Pravomoce zemských sněmů jsou omezeny. Od roku 1873 se volí do říšské rady přímo. Dále je vymezena pravomoc soudců říšského soudu a zavedena povinná osmiletá školní docházka, zároveň nastává konec církevního dohledu nad školstvím.

Proti vyrovnání se v Čechách vzedmula vlna odporu a uskutečnily se protestní akce. Palacký, Rieger a jiní iniciují pouť do Moskvy, kde jsou přijati Alexandrem II. Vznikají tábory lidu, národnostní cítění se demonstruje při převezení korunovačních klenotů (1867) a při položení základního kamene Národního divadla (1868). Čechům roste sebevědomí a císař podporuje smíření.
V říjnu 1871 jsou vydány tzv. Fundamentální články, jakýsi předpoklad pro budoucí české vyrovnání. Prakticky mění dualismus říše na trialismus, ale Čechy jsou méně samostatné než Uhry (Rakušané nadále řídí daně, cla, poštu, dopravu). Články platí jen pro Čechy, nevztahují se ne Moravu ani na Slezsko. Větší pravomoci připadají zemskému sněmu, předpokládá se zřízení zemské vlády. Země se rozděluje na okresy podle národností. Němci a Maďaři se postavili proti tomu, vyvinuli nátlak na císaře a ten fundamentální články odvolal.

Roku 1872 se konaly volby označené jako chabrusové (tj. Pochybné). Němci před volbami skupovali velkostatky, aby měli více hlasů. Reakcí Čechů bylo rozhodnutí pro nástup éry pasivní politiky (1873-1878). Rakouský stát podle politiků o český nestojí a neoplácí mu stejnou mincí. Přestávají obesílat zemský sněm i říšskou radu, dělají uražené. Nechtějí už spolupracovat a počítají s evropskými změnami, které se dotknou i Rakouska-Uherska.
Pro svůj postup jsou čeští politici kritizováni a už v roce 1874 se vrací několik jedinců na zemský sněm. Dochází k rozkolu v Národní straně a odštěpuje se část, ze které vzniká Národní strana svobodomyslná (mladočeši). Národní strana (staročeši) má oporu ve městech a tvoří většinu. Je jich více, mají i více osobností, ale chybí jim struktura a zmítají se ve vnitřních rozporech. Mladočeši jsou v menšině, rekrutují se z řad podnikatelů, inteligence a sedláků. Mají pevnou strukturu, antiklerikální zaměření,
územní organizaci a ovládají veřejné mínění. Mladočeši prosazují návrat do sněmu a rady, prohloubení občanských práv, všeobecné hlasovací právo a rozvoj vzdělání.

Roku 1878 končí období pasivní rezistence a všichni se vracejí zpět na český zemský sněm. O rok později se obě strany vrací do říšské rady. Hlavními představiteli konzervativních staročechů jsou Palacký a Rieger, radikálních mladočechů pak Sladkovský a Grégr.

Obě strany hledaly spojence v říšské radě – spolu s polskými statkáři a rakouskými klerikály mohly tvořit těsnou většinu v radě. Ministerský předseda Taafe neměl žádné velké koncepce, uspokojit chtěl všechny. Čechům se podařilo dosáhnout splnění veškerých požadavků. Roku 1882 byla pražská univerzita rozdělena na německou a českou část. Na soudech a správních úřadech má být odpovídáno v jazyce podání, vnitřní řečí zůstává němčina. Mladočechům to připadá málo, myslí si, že to nejsou velké ústupky, ale jen drobty, „drobečková politika“.

Staročeši si pokusili vylepšit reputaci a roku 1890 podnítili jednání o národnostním smíru s Němci – tzv. punktace. Šlo hlavně o úpravu veřejné správy podle národností (školy, obchodní a živnostenské komory, soudní okresy,...), vytvářely se předpoklady k rozdělení země. Česká veřejnost pod vlivem mladočechů však punktace odmítá a způsobuje tak faktický konec staročechů, Rieger roku 1903 umírá. Volby roku 1891 znamenají drtivé vítězství Národní strany svobodomyslné, která slevila z některých svých dřívějších radikálních požadavků.
Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 (10-najlepšie, priemer: 2)

Vyhľadaj ďalšie vhodné študentské práce pre tieto kľúčové slová:

#Život v Europe v 2. pol. 19. storočia

:: Prihlásenie



Založiť nové konto Pridať nový referát

Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE - Referáty, ťaháky, maturita:

0.011