Domácí a zahraniční odboj za 2. světové války

Záhy po Mnichovu byla emigrace velmi malá. Odešlo jen několik politiků (Ripka, Beneš), pár komunistů a majetných Židů. V době okupace přišly další emigrační vlny: Židé, antifašisté, politici, důstojníci a vojáci (utíkali před okupačním terorem a toužili bojovat). Beneš v březnu 1939 opět vstoupil do politiky zasíláním telegramů prezidentu USA a ministerskému předsedovi Velké Británie, ve kterých protestoval proti okupaci. Na zastupitelských úřadech se organizovaly první protestní akce proti německé okupaci.

Na začátku války proudilo nejvíce emigrantů do Polska. Československý konzulát v Krakově a čs. velvyslanectví ve Varšavě pomáhaly uprchlíkům a postupně je transportovaly do Francie. Generál Lev Prchala měl styky s polskými vojenskými kruhy a Poláci po vypuknutí války povolili čs. armádu (pod vedením Prchaly a L. Svobody). Část vojáků sloužila v Rusku, část utekla do Rumunska, Francie nebo na Blízký východ.

Francouzskou emigraci tvořili z jedné třetiny dobrovolníci a ze dvou třetin dělníci a umělci. Francie odmítla okupaci a ponechala čs. velvyslanectví, ale stále se cítila zavázána mnichovskou dohodou. Do října 1939 ti, kteří chtějí bojovat proti nacismu, vstupují do cizinecké legie. V říjnu 1939 svolila Francie k vytvoření samostatné čs. vojenské jednotky na jihu v Agde, centrem letců se stalo Bordeaux. Československý národní výbor (Šrámek, Beneš, Ingr, Osuský, Outrata, Viest, Slávik, Ripka) vyhlásil mobilizaci do čs. vojenských jednotek. Po porážce Francie v červnu 1940 přesídlil do Londýna, kde byl v červenci 1940 přetvořen v čs. exilovou vládu.

Střetávaly se dvě koncepce čs. zahraniční akce. Prezidentská teorie vyhlašovaná Benešem tvrdila, že 15. březen jako akt agrese likviduje podpisy pod mnichovskou dohodou. Podle toho tedy vše, co z právního hlediska přichází po mnichovské dohodě, je neplatné. Pokračuje kontinuita první republiky v hranicích i politickém systému. Vyslanecká teorie zastupovaná Osuským tvrdila, že vše platí až do 15. března, kdy byl stát rozbit a prezident a vláda nemohli vládnout o své vůli – opravdovými následníky státnosti tedy mají být vyslanci. Po porážce Francie ztratí Osuský svou pozici a Benešova teorie získává jasnou převahu.

Středisko odboje se přeneslo do Británie, naši tam odplouvali z Marseille. Odcestovalo jich jen 4000, hodně jich totiž zůstalo ve Francii, protože tam měli rodiny. V bitvě o Francii naši letci zničili přes 150 letadel.
V britské emigraci vzniklo Prozatímní státní zřízení. Skládalo se z prezidenta, vlády a Státní rady. Prezident Beneš měl zákonodárnou moc a vydával dekrety. Vládě předsedal J. Šrámek a jednotlivých resortů se ujali: ministerstvo zahraničí – J. Masaryk, národní obrana – S. Ingr, finance – L. Feierabend, vnitro – J. Slávik, obrana – R. Viest, spravedlnost – J. Stránský a další činitelé. Státní rada se stala náhražkou Parlamentu a byla pestře zastoupena politickými stranami. Britská vláda uznala v červenci 1940 prozatímní vládu a čs. vojenské jednotky, o rok později došlo k uznání vládou USA.

Vzniká koncepce silného federalizovaného státu Československa s Polskem (československo-polská konfederace), který by ve střední Evropě čelil mocnému Rusku a Německu. V listopadu 1940 byla podepsána první deklarace mezi Benešem a exilovou vládou generála Sikorského (užší svazek se spoluprací na zahraniční politice a obraně). Poté , co se v dubnu 1942 Polsko rozešlo se SSSR, si čs. vláda nechce rozzlobit SSSR a končí spolupráci.
Naše velvyslanectví v Moskvě bylo zrušeno v prosinci 1939, Fierlinger se stal vůdcem levicového křídla čs. odboje. Zahraniční komunistické vedení v Moskvě postupovalo podle linie Kominterny a vystupovalo až do léta 1941 proti Benešovi.

První čs. smíšená brigáda se zúčastnila bitvy o Británii; letecké jednotky pod velením generála Janouška tvořily: 310. a 312.čs. stíhací peruť a 311.čs. bombardovací peruť. Později se spojily v Čs. stíhací křídlo. Podařilo se jim sestřelit 200 letadel. Na Středním východě bojoval pod velením Karla Klapálka Čs. pěší prapor. Obrat v zahraničním odboji přineslo zapojení SSSR do války proti Německu. Sovětsko-britská smlouva, vstup USA do války a Atlantická charta položila základní principy spojenecké politiky. Beneš přizval zástupce komunistů do Státní rady. Čs.-sovětská smlouva o spojenectví (1941) znamenala uznání čs. exilové vlády a prezidenta a měla význam pro obnovu ČSR v předválečných hranicích.

Čs. stíhací křídlo krylo výsadkovou operaci u Dieppe a invazi do Normandie a bombardovalo cíle v Německu i v okupovaných zemích. Čs. pěší prapor bránil pevnost Tobrúk. Čs. samostatná obrněná brigáda obléhala francouzský přístav Dunkerque a měla zamezit průlomu obklíčení.

Po obratu ve válce roku 1943 počítal Benešův odboj s tím, že SSSR bude mít hlavní slovo při budoucím uspořádání střední Evropy. Proto chtěl Beneš tento prostor zajistit a začal jednat s druhým centrem odboje – komunistickým vedením v Moskvě (Gottwald, Šverma). Z 12.12.1943 pochází smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a SSSR. Znamenala porušení dohody mezi Anglií a SSSR o neuzavírání bilaterálních smluv s menšími státy Evropy. Pro Beneše byla účinnou hrází proti německé rozpínavosti a zárukou nevměšování SSSR do vnitřních záležitostí ČSR, pro Stalina znamenala vstup do střední Evropy a sondování tamního zájmu spojenců.

Vznikly také čs. vojenské jednotky v SSSR. První čs. samostatný polní prapor pod vedením L. Svobody se formoval v Buzuluku. Nakonec vznikly i první čs. samostatná brigáda a první čs. armádní sbor (jaro 1944). Češi a Slováci se zapojovali i do odbojových organizací – především ve Francii, do partyzánských jednotek v Jugoslávii, v SSSR a Itálii.

Odboj probíhal i doma. Zpočátku lidé projevovali svůj odpor proti okupaci masovými akcemi, které v lidech vzbuzovaly pocit národní jednoty. Mezi lidem se šířila šeptaná propaganda, lidé využívali každé příležitosti k vyjádření svého odporu proti nacistům. Vznikaly odbojové organizace, jejichž aktivitami bylo: rozšiřování ilegálních tiskovin, pomoc pronásledovaným osobám a jejich rodinám, obstarávání falešných dokumentů, organizování přechodu do zahraničí zejména pro vojáky, sabotáže a stávky, podávání informací zahraničnímu odboji radiotelegrafickým spojením apod.

Nekomunistické odbojové skupiny (vyjma Politického ústředí) neměly politický charakter a snažily se obnovit hranice ČSR. Vznikaly už od druhé republiky. Ve většině případů členové odboje zastíraly práci v ilegalitě prací v úřadech a jiných legálních institucích. Připravovaly se na masové ozbrojené vystoupení proti okupantům, kterému dá podnět zahraniční vedení odboje v okamžiku blízké porážky Německa.

Nejdříve se seskupilo Politické ústředí, složené ze členů koaličních stran. Mělo koordinovat práci jednotlivých vojenských a civilních hnutí. Kvůli zastaralým metodám odboje bylo brzy odhaleno a rozehnáno. Vojenskou organizací byla Obrana národa, v jejímž čele stáli generálové Luža a Neumann. Členy se stali i Sokolové, legionáři, železničáři a poštovní zaměstnanci. Neměli zbraně, významnou složkou jejich činnosti byla zpravodajská aktivita, navázali rádiové spojení s Londýnem. Prováděli diverzní (rozvratné) akce. Jejich cílem bylo vybudování skladu zbraní a transport politiků a vojáků (hlavně letců) do Francie a Anglie.

Levicového charakteru byl Petiční výbor Věrni zůstaneme. Tvořili ho hlavně bývalí sociální demokraté, národní socialisté a dělníci. Na jaře roku 1940 vzniklo spojením Politického ústředí, PVVZ a Obrany národa Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD). Občanský odboj přecházel postupně od organizační práce, vydávání periodik a letáků k aktivním formám odboje.

Kromě těchto skupin existovaly i další menší odbojové skupiny: Národní hnutí pracující mládeže, Ústřední národně revoluční výbor, Přípravný revoluční národní výbor (chtěl sjednotit odbojové složky a připravit převrat), Rada tří (cílem bylo vytvoření socialistického národního státu s garancí Ruska) apod.
Komunistická strana se stáhla do podzemí již za druhé republiky a stihla si vybudovat širokou síť ilegálních organizací napojenou na ilegální ústřední výbor řízený zahraničním vedením KSČ v Moskvě, které se přesně řídilo pokyny Kominterny. Úlohou KSČ byla příprava strany na vedoucí úlohu v budoucí socialistické revoluci, která měla přivést střední Evropu pod sovětský vliv.

Po vstupu SSSR do války se radikálně změnila politika komunistických ilegálních hnutí. Potlačily heslo socialistické revoluce a začaly spolupracovat s občanským odbojem. I ilegální KSČ byla postižena přerušením spojení mezi ilegálním ústředím a jednotlivými organizacemi, ale díky výsadkům ze SSSR se rozvinulo partyzánské hnutí a připravovalo se celonárodní ozbrojené povstání.