Květnové povstání

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: Chlapec Mike454
Typ práce: Referát
Dátum: 27.01.2009
Jazyk: Čeština
Rozsah: 2 409 slov
Počet zobrazení: 3 607
Tlačení: 431
Uložení: 532
Praktické!

Prvním cílem zahraniční politiky exilové československé vlády bylo uznání kontinuity republiky, a to jak ohledně území a hranic, tak i politicky. Problematickým byl hlavně nárok československé exilové vlády hovořit a jednat i jménem Slovenska, které mělo víceméně legitimní, avšak proněmecky orientovanou loutkovou vládu. Prvním pozitivním krokem v tomto směru bylo uznání Čsl. národního výboru francouzskou vládou 17.11.1939. Britové se k tomuto prohlášení přidali tentýž rok v prosinci. Samotná vláda vzniká v Londýně 21.7.1940.

Prvotním úkolem této vlády bylo rozhodnout, kterým směrem se bude zahraniční politika orientovat. Na Východě stála sovětská totalita, západní státy nás zase zklamali v průběhu mnichovské krize a i později když Hitler vytvořil Protektorát Čechy a Morava a připojil ho ke své Třetí říši. V souvislosti s těmito fakty vznikla myšlenka vytvoření většího státního útvaru ve střední Evropě, a tak se naše zahraniční politika zpočátku obracela hlavně na Polsko.
Londýnská vláda musela ve vztahu k Polsku řešit především dva společné problémy, rozdílný vztah k Sovětskému svazu, kdy ČSR chtělo být mostem mezi Západem a Východem, zatímco Polsko bylo značně antiruské a také problematickou otázku Těšínska, místa tradičních hraničních sporů mezi Československem a Polskem. Kontakty prezidenta Beneše s čelními představiteli polské exilové vlády podporovala především česká pravice a zástupci Velké Británie a USA: V listopadu 1940 byla mezi československou a polskou vládou uzavřena tzv. 1. Konfederační proklamace, nezávazný dokument o úmyslu, uzavřít v budoucnu bližší svazek ve smyslu koordinace zahraniční politiky a obrany a vzniku celní unie. V roce 1941 vznikly první společné výbory, o původních problematických otázkách se nehovořilo. V lednu 1942 byla uzavřena 2. deklarace, která některé otázky upřesňovala, konkrétně se v ní hovořilo o vzniku společného generálního štábu, případné podrobnosti se měly vyřešit až po vítězství ve válce proti nacistickému Německu. V dubnu 1943 byla spolupráce ukončena, důvodem se stal rozkol mezi Sovětským svazem a Polskem (územní nároky SSSR v Polsku, masakr polských důstojníků a inteligence Sověty v roce 1939 v Katyňském lese). Rozkol vyvrcholil v lednu 1945, kdy ČSR uznala lublinskou vládu.

Před německým útokem na Sovětský svaz v rámci operace Barbarossa 22. června 1941, byl Sovětský svaz de facto německým spojencem. Proto také do té doby komunistické buňky v Protektorátu nevyvíjely žádnou odbojovou činnost a komunističtí aktivisté v Anglii, jako byl např. Vladimír Clementis dokonce rozvraceli vojenské jednotky štvaním proti exilové vládě. Po německém útoku se sovětská zahraničí politika rychle obrátila. Již 18. července 1941 byla uzavřena 1. Československo-sovětská dohoda, v níž SSSR uznal londýnskou vládu a prezidenta Beneše za zástupce národa. 30. června 1942 byla podepsána dohoda se Sovětským svazem o obnově československého státu v předmnichovských hranicích, ale ještě v témž roce prezident Beneš Sovětskému svazu přislíbil Podkarpatskou Rus, nehledě na to, že to bylo proti duchu všech dříve uzavřených dohod. 5. srpna 1942 se Británie připojila k SSSR a prohlásila mnichovskou dohodu za neplatnou a uznala předmnichovské hranice ČSR. V září 1942 tentýž krok učinila Francie. V této době se již ukazuje, že v střední Evropě bude mít po válce silný vliv Sovětský svaz. Po ztroskotání jednání s Polskem kvůli prosovětskému postoji naší exilové vlády se prezident Beneš obrátil na Velkou Británii a pokoušel se uzavřít smlouvu s Velkou Británií, aby vznikl pakt Západ-ČSR-SSSR. Britové jednání odmítli, protože v roce 1942 uzavřeli se SSSR dohodu, že nebudou uzavírat žádné smlouvy s menšími státy. Samotný Sovětský svaz ale tuto dohodu nerespektoval a už od jara 1943 připravoval smlouvu s ČSR. V říjnu 1943 se Rusové s Brity na konferenci v Moskvě dohodli na tom, že je možno připravovanou smlouvu mezi ČSR a SSSR uzavřít.

Výsledkem složitých jednání byl 12. prosince 1943
podpis Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Sovětským svazem. Částečně navazovala na starší pakty z let 1935 a 1941. Obě strany v ní vyjádřily svou ochotu ve vzájemné pomoci ve válce proti Německu a jeho spojencům, ať už stávající nebo případné budoucí. Rovněž se zavázaly k neuzavírání míru ani příměří s žádnou německou útočnou vládou, k poválečné spolupráci, prohloubení hospodářských styků a co je hodně důležité k vyloučení jakéhokoli vměšování do vnitřních záležitostí druhého státu! Smlouva byla podepsána na 5 let, později dekretem prezidenta Beneše prodloužena na 20 let. Umožňovala připojení dalšího signatáře a vylučovala vznik jakékoli koalice namířené proti druhé straně. Sovětský svaz tohoto zneužil v lednu 1945, kdy si vynutil uznání Národního výboru v Lublinu a rovněž v červenci 1947, kdy žádal nepřistoupení ČSR k Marshallovu plánu obnovy.

V průběhu druhé světové války vzniklo několik programů poválečného vývoje v ČSR. Již v květnu 1938 vznikl na území ČSR program „Věrni zůstaneme“ (podpora Petičního výboru Věrni zůstaneme - PVVZ), v roce 1941 program „Za svobodu. Do nové ČSR“ jako program radikální sociální demokracie (Ústřední vedení odboje domácího – ÚVOD) a v říjnu 1943 program „Co chceme“ jako představa socialistického, resp. lidového státu, kde bezpečnost garantuje Sovětský svaz (Rada tří – R3). Samotný prezident Beneš chtěl dosáhnout socializace a změny stranickopolitického systému – levicová strana (komunisté, národní socialisté, sociální demokraté) + strana středu (lidovci, nedělničtí národní socialisté) + pravicová strana (agrárníci a další konzervativci). Poslední program, který nakonec zvítězil a z něhož vycházel Košický vládní program, byl program, který vznikl na moskevských jednáních v prosinci 1943. Zde byli čeští komunisté uznáni za nejsilnější stranu, vznikla Národní fronta a byla zrušena myšlenka kontinuity londýnské vlády.

V průběhu nacistické okupace a existence Protektorátu Čechy a Morava
na jeho území různé odbojové skupiny prováděly partyzánskou a jinou odbojovou činnost. Nikdy nedosáhla takových měřítek jako v jiných částech Evropy (Ukrajina, Polsko, Pobaltí), což bylo zapříčiněno jednak tím, že v českých zemích zatím nacisté nechtěli decimovat obyvatelstvo, naopak ho chtěli využít jako pracovní sílu ve válečném průmyslu a německý teror měl jinou formu. Nebyli zde pro jeho rozvinutí ani příhodné geografické a demografické podmínky. Navíc veliká většina zbraní a jiného vojenského materiálu byla při vzniku Protektorátu odevzdána německým okupantům. Parašutisté, které posílal Londýn, měli své pečlivě naplánované a připravené úkoly. Německému gestapu se ale díky síti konfidentů dařilo západní parašutisty infiltrovat a velké množství zatknout. Přesto se povedlo západním parašutistům 27. května 1942 provést úspěšný atentát na Zastupujícího říšského protektora generála SS Heydricha (zemřel 4. června 1942), za který později zaplatili životem. Následovalo vyhlášení stanného práva, masivní zatýkání a odvozy lidí do koncentračních táborů, vypálení Lidic a Ležáků. Tyto brutální činy nacistů probudily vlnu mezinárodního odporu proti nacistickému režimu a vlnu podpory obyvatelům Protektorátu.

K rozvoji domácího odboje došlo až od druhé poloviny 1942,
kdy již značné množství obyvatel bylo nuceno odejít do ilegality. V létě 1943 byli vysazeni na území Protektorátu již i parašutisté z Moskvy, kteří ale sledovali především podpoření politických ambicí komunistů a moskevského vedení. Tito výsadkáři spolupracovali především s R3. Díky infiltracím do partyzánské sítě se gestapu podařilo načas dostat odbojové hnutí pod kontrolu. Se spojeneckým vyloděním v Normandii a postupem Rudé armády, povstáními v Paříži, Varšavě, Slovenským národním povstáním došlo znovu k oživení odboje. Největší aktivitu vyvíjeli komunisté, kteří se chtěli stát nejsilnější složkou odboje, což se jim nepodařilo, ale získali alespoň značný vliv. K větším ozbrojeným střetům s německými vojsky docházelo až v posledních dnech války, do té doby byla na území Protektorátu veliká koncentrace německých vojsk. Na jaře 1945 se začali objevovat výsadkáři ze SSSR vysílaní a řízení přímo NKVD, kteří měli za úkol především sledování členů Ruské osvobozenecké armády, ruských občanů, emigrantů, zajatců a příprava jejich zajištění a odvozu do SSSR. Už v květnu 1945 začali první odvozy těchto lidí do Ruska, kde bylo osudem naprosté většiny z nich vězení v GULAGu.
V létě 1944 se začaly na Slovensku objevovat partyzánské skupiny a provádět svou činnost. V důsledku toho bylo vyhlášeno stanné právo, a když 28. srpna 1944 generál Golian vydal rozkaz k odporu slovenským vládním jednotkám, které byly soustředěny na východním Slovensku, německé jednotky vstoupily 29. srpna 1944 do akce. Proti Němcům bojovalo asi 60.000 vojáků a 22.000 partyzánů.

V důsledku špatné koordinace musela být povstalci vyklizena Bratislava a území ovládané povstalci se zmenšovalo.
Němci do bojů nasadily jednotky, které mají s bojem proti partyzánům rozsáhlé zkušenosti z celé okupované Evropy. Centrem Slovenského národního se stala Banská Bystrica, 1. září 1944 zde byla vyhlášena Československá republika, vznikl Zbor povereníků a Slovenská národní rada, která nechtěla respektovat londýnské vedení. Vznikla 1. československá armáda pod velením generála Viesta, ze Sovětského svazu dorazil na podporu povstání 1. čs. stíhací pluk a 2. čs. paradesantní brigáda. Velká Británie nabídla, že dodá zbraně, ale britský velvyslanec v Moskvě nařídil vyčkat.

8. září 1944 zahájili Rusové na východě karpatsko-dukelskou operaci, která měla odlehčit Slovenskému národnímu povstání. 1. čs. armádní sbor vstoupil 6. října 1944 na území Slovenska. Němečtí obránci Dukelského průsmyku se bránili urputně, a tak celá karpatsko-dukelská operace vešla ve známost jako jedna z nejkrvavějších bitev 2. světové války. Když 27. listopadu operace skončila, bylo již zabito 23.000 sovětských a československých vojáků. Mezitím ale již bylo Slovenské národní povstání poraženo. Povstalci měli pouze defenzivní plány, chtěli se udržet alespoň v trojúhelníku Banská Bystrica, Brezno, Zvolen a tam vyčkat postupu Rudé armády. Bohužel byla 27. října dobyta Banská Bystrica, zbytky povstalců se stáhli a pokračovali v partyzánské válce proti Němcům. Německé represe byly kruté, vypáleno bylo 60 osad, 15.000 osob bylo odvezeno do koncentračních táborů.

V říjnu 1944 probíhalo postupné osvobozování Podkarpatské Rusi Rudou armádou. Na osvobozených územích nebyla respektována pravomoc vládní delegace z Londýna v čele s F. Němcem, která měla podle dohody se Sovětským svazem převzít moc, ani pravomoc vojenského velitele generála Hasala. Po vykonání tzv. aklamačních voleb do Sovětů byla Podkarpatská Rus připojena k Sovětskému svazu.

Na jaře 1945 byl už konec Třetí říše zpečetěn a i na posledních neosvobozených územích to začalo vřít. Stejně tak u nás. Staré politické strany byly obnoveny (národní socialisté, agrárníci), propukaly projevy nespokojenosti. Němci ale potřebovali naše továrny, které ještě stále pracovaly jako jedny z posledních v Říši. Na východní frontě stále zuřivě bojovaly německé jednotky s obrovských nasazením, hnalo je k tomu nikoli zaslepení nacismem, ale prostá snaha umožnit co největšímu množství uprchlíků z východních oblastí Německa uniknout před postupujícími Sověty.
Na konferenci v Jaltě zástupci Velké trojky dohodli demarkační linii, která uměle rozdělila Evropu na oblasti osvobozené západními Spojenci a na území, které dobudou sovětské jednotky. Ona pomyslná čára probíhala od severu k jihu. Umožnila Američanům osvobodit Karlovy Vary, Plzeň a České Budějovice, ale nikoli Prahu. Souviselo to především se snahou sovětského vedení v poválečném světě získat v našich zemích strategický vliv, který by nás přimkl blíže k SSSR do jejich sféry. Churchill na to upozornil a obával se poválečného vývoje, ale v této době již vliv a moc Britského impéria upadaly ve stínu rostoucí moci USA a SSSR a protože americký prezident Truman nechtěl rozhněvat Stalina kvůli snaze o pomoc Sovětů v boji proti Japoncům, došlo k této, pro náš budoucí státní vývoj tak důležité dohodě.

Americký postup od západu byl ale mnohem rychlejší než Sovětů na východě, což bylo způsobeno také tím, že Němci, kteří chtěli, aby co největší území bývalé Třetí říše bylo osvobozeno západními Spojenci, jim umožnily rychlejší postup. Oproti tomu odpor na východě neustále narůstal. Především z těchto důvodů přes obrovské vypětí jeho vojsk maršál Koněv nestíhl dosáhnout demarkační linie zároveň s Američany, jeho postup byl pomalejší. 25.dubna 1945 Američané vstoupili do Chebu. Mezi Spojenci probíhala horečná jednání. Sověti v čele s Antonovem žádali Američany, aby dále nepostupovali. Ministr zahraničí USA to přesto chtěl udělat. 30.dubna 1945 vznikla Česká národní rada, aby koordinovala povstání proti okupantům (předsedou rady prof. Albert Pražák, dále zástupci KSČ J.Smrkovský a V.Čivrný, odborů J.Kubát a R3 L.Machoň; socialistický program). Později byl do něj včleněn i Národní výbor československý (organizace sociálních demokratů a národních socialistů). Došlo k propojení odbojových skupin se spoji, železnicí i jednotlivých skupin navzájem. Ve vojenském velení se objevili generálové Kutlvašr, Bartoš a další.

1.května 1945 propuklo povstání proti představitelům okupační moci v Přerově a Nymburku. 5.května 1945 se povstání, které se mezitím rozhořelo především na venkově a v menších městech, dostalo i do Prahy. Pražané začali stavět barikády a zátarasy. Američané ústy generála D.D. Eisenhowera odmítli přispět Praze na pomoc, jelikož by tato pomoc byla v rozporu s dohodami, které Spojenci uzavřeli na konference Velké trojky na Jaltě. Sověti, pro které bylo osvobození Prahy mocenskopolitickým ziskem nejvyšší důležitosti, pochopili svou velkou šanci a snažili se urychlit svůj postup. 6.května 1945 propukly boje s jednotkami zbraní SS Wiking a Wallenstein. Zatímco zastupující říšský protektor, sudetský Němec K.H. Frank jednal o odchodu do zajetí USA, Pražanům na pomoc přišly jednotky vlasovců. Pro vlasovce to byla jediná šance, jak získat podporu na Západě. Tito sovětští zajatci, kteří se přidali na stranu Třetí říše nalákáni na slib boje proti komunismu v SSSR, stáli před hrozbou, že budou po válce vydáni do SSSR, kde se s nimi bude jednat jako se zrádci. Skutečně k tomu později došlo, Američané vydali vlasovce do SSSR, kde jsou jejich vůdci popraveni jako velezrádci a většina mužstva odvezena do pracovních táborů na Sibiři.
V Praze probíhaly urputné boje. Nejtěžší z nich se vedly o mosty přes Vltavu, o budovu bývalého Československého, v té chvíli Protektorátního, rozhlasu a na Staroměstském náměstí. Němci do boje nasadili pancéřové divize SS, které měly s bojem ve městech proti civilistům velké zkušenosti např. i z bojů v Budapešti. Jejich drastické metody boje proti civilistům ostatně vešli do historie. Do boje proti povstalcům se připojili i jednotliví Němci a kolaboranti, kteří na povstalce stříleli ze zálohy z oken a působili jim těžké ztráty. 8.května 1945 se vlasovci stáhli z Prahy, aby unikli před, nyní již nezadržitelně postupující, sovětskou armádou. 9.května 1945 doraz do Prahy předvoj Rudé armády maršála Koněva. Ačkoli druhá světová válka v Evropě již oficiálně skončila německým podepsáním kapitulace, v Praze se stále bojovalo. Definitivní konec bojů nastal až 10.května 1945. Německá posádka kapitulovala a odešla do zajetí. Moc byla předána vládě a Česká národní rada rozpuštěna. Výsledkem celonárodního povstání proti německým okupantům bylo 8000 mrtvých, v samotné Praze 1963 mrtvých, ale na straně druhé osvobozené Československo.

Závěrem nutno podotknout, že ne všichni Němci na našem území se účastnili boje, natož se dopouštěli krutostí. Na našem území bylo v tuto chvíli velké množství uprchlíků z východního Pruska a vybombardovaných německých měst, kteří nejevili zájem o boj, ale snažili se pouze v klidu a míru dostat k Američanům, na jimi osvobozené území. A krutosti, kterých se na nich po skončení druhé světové války v Evropě dopustili někteří rádoby vlastenci a jiní "hrdinové" povstalí v posledních hodinách Třetí říše, nejde omluvit ničím ani nacistickou krutovládou! Naopak tím vytvořili nesmazatelnou skvrnu na našich dějinách.
Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 (10-najlepšie, priemer: 3.8)

Kľúčové slová

Vyhľadaj ďalšie vhodné študentské práce pre tieto kľúčové slová:

#fedor nemec #prezentace na slovensku republiku

:: Prihlásenie



Založiť nové konto Pridať nový referát

Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE - Referáty, ťaháky, maturita:

0.013