Košický vládní program, ČSR v 1945 - 1948

Do 28. října 1945 neexistoval parlament a potřebné zákony tak nahrazovaly dekrety prezidenta republiky. Prezident je podepsal poté, co byli schváleny vládou. 24. října 1945 byli vydány dekrety prezidenta republiky o znárodnění bank a klíčového průmyslu, což se dotklo asi 61 % zaměstnanců průmyslu. Dále také dekrety o závodních radách. Tyto závodní rady získaly rozsáhlé pravomoci v sociální a pracovně právní oblasti, stejně jako právo kontroly a spoluúčasti na řízení podniků. Došlo ke sjednocení odborů v čele s Antonínem Zápotockým a k pozemkové reformě. V rámci této pozemkové reformy byla zabavena půda českým Němcům a kolaborantům a přerozdělena za menší obnos rolníkům a zemědělským dělníkům, každému jednotlivci o maximální rozloze 13 ha. Tímto způsobem se mělo dosáhnout znovuosídlení pohraničí. Podle některých zdrojů bylo zkonfiskováno tímto způsobem asi 2,5 milionu hektarů půdy.

V říjnu 1945 vydal prezident republiky malý retribuční dekret a 19. června 1946 jej následoval i tzv. velký retribuční dekret. Oba dekrety se zabývaly trestáním nacistických zločinců a kolaborantů a pravomocemi mimořádných lidových soudů. Z právního hlediska je důležité, že dekrety měly postihovat činy, které byly vykonány před vyhlášením dekretů. Problematickým se ale ukázalo především sestavování lidových soudů v rámci revoluční spravedlnosti, často se jednalo o zcela zjevné bezpráví vůči obviněným. Byly vynášeny velmi tvrdé tresty, mnohdy rozsudky smrti (popraveni mimo jiné Tiso, Vojtěch Tuka, potrestáni Syrový, Stříbrný, Beran a mnoho dalších).

Činnost Prozatímního Národního shromáždění byla zahájena 28. října 1945. Důležitým krokem parlamentu se stalo jeho potvrzení platnosti všech vydaných prezidentových dekretů a jejich prohlášení za zákony.

Na Postupimské konferenci byl schválen organizovaný odsun Němců pod dohledem mezinárodní komise, díky tomu bylo v srpnu 1945 ukončeno období tzv. divokého odsunu. Tento divoký odsun vzbudil vlnu nevole a odporu v západních zemích. Odsunovaní Němci byli zbaveni majetku (ten byl dán pod tzv. národní kontrolu) i československé státní příslušnosti a tím pozbyli z právního hlediska i veškeré právní ochrany, což spolu s nepřátelským ovzduším ve společnosti vůči lidem německé národnosti kvůli právě skončené šestileté okupaci českých zemí nacisty vedl k bezpočtu násilností, kterých se vůči bezbranným uprchlíkům dopouštěli především příslušníci tzv. Revolučních gard. Šlo o trestné činy, pro které nebylo a není žádné omluvy, ani tehdy, vezmeme-li do úvahy zločiny, kterých se na obyvatelích Protektorátu Čechy a Morava dopouštěli němečtí okupanti. Bezpočet lidí bylo Revolučními gardami mučeno fyzicky i psychicky, dokonce i zavražděno. Organizovaný odsun českých Němců pod mezinárodním dohledem začal v lednu 1946 a celkem bylo v několika fázích vysídleno asi 2,25 milionu osob. V novém státě zůstalo jen menší množství odborníků z důlního a těžkého průmyslu a jiných odvětví.
Podobně jako s Němci mělo být původně naloženo i s obyvateli maďarské národnost z jižních oblastí Slovenska. Tento odsun ale nebyl schválen velmocemi, a tak došlo pouze k malé výměně obyvatelstva, také proto, že mezi maďarskými občany slovenského původu nebyl o výměnu velký zájem. Stejně ztroskotaly i pokusy o přesun maďarského obyvatelstva do českého pohraničí, kde měli zaplnit mezeru vzniklou odsunem sudetských Němců.
V květnu 1946 proběhly volby do Ústavodárného Národního shromáždění, kde v celostátním měřítku komunisté získali 38 % hlasů, značně tím získali oproti dalším politickým stranám a ztratili zájem, nadále udržovat paritu v obsazování nejvyšších úřadů. Výsledky v českých zemích: KSČ získala 40 %, národní socialisté 24 %, lidovci 20 % a sociální demokraté 16 %. Na Slovensku zvítězili slovenští demokraté s 62 %, následovala KSS s 30 % a malé strany jako strana práce s 3 % s strana slobody s 4 %.

Příčinu úspěchu komunistů v Čechách lze vysledovat v přítomnosti sovětských jednotek na našem území, v propagandě komunistické účasti na odboji a v líbivé politické rétorice (pomoc chudším, tresty kolaborantům, znárodnění). Svoji roli zde také sehrála možnost volby bílými (tj. prázdnými) lístky, kterými volil ten, komu nevyhovovaly existující strany a rovněž i to, že byli povoleny další malé strany na Slovensku. Komunisté se totiž správně domnívali, že tyto malé strany připraví o hlasy spíše opozici než je samotné. Velký úspěch slovenských demokratů na Slovensku lze zase přičíst skutečnosti, že na Slovensku nebyla rozdělována půda (což by pomohlo KSS) a že katoličtí voliči bývalých luďáků nyní houfně upřednostnili slovenské demokraty před KSS.
Prezidentem byl jednomyslně zvolen Edvard Beneš. Předsedou vlády se stal Klement Gottwald, ve vládě byli zástupci KSČ (7), KSS (2), národních socialistů, lidové strany, slovenských demokratů (po 4), sociálních demokratů (3) a nestraníci Ludvík Svoboda a Jan Masaryk.

KSČ v té době začala hlásat specifickou cestu k socialismu, spočívající v rozsáhlém znárodňování a omezování soukromého sektoru, které vyvolalo nesouhlas demokratických stran. V sociální demokracii se zřetelně odlišily dva názorové proudy, levicové Fierlingerovo křídlo a proti němu pravicovější skupina v čele s ministrem výživy Majerem. Velké spory na celé politické scéně se vedly o konfiskáty, o to, co udělat se zabavenými a neznárodněnými německými továrnami. Nakonec byly přičleněny k národním podnikům.
Demokratické síly se nebyly schopné sjednotit proti komunistům, protože se opíraly o metody parlamentní demokracie, zatímco komunisté se často uchylovali k mimoparlamentním prostředkům jako jsou petice nebo stávky.

Komunisté ovládli rozhlas i filmové zpravodajství (jimi obsazení post ministra informací), pokoušeli se dominovat i tisku. Dále komunisté ovlivňovali rozdělení strategických pozic držením postu ministra vnitra, ovládali některá důležitá místa v armádě, ovládali Bezpečnost, což jim umožnilo manipulovat s důkazy a svědky, vyrábět různá obvinění a procesy, zdržovat vyšetřování, provádět špionáž proti politickým protivníkům a řadu dalších nezákonných aktivit. Komunisté se navíc jako jediná strana opírali o propracovanou organizační strukturu, do svých akcí tak snadno a rychle dokázali zapojit většinu svých členů. Byli rovněž připraveni převzít moc všemi prostředky (plány : většina ve volbách; „převrat“ v nekomunistických stranách; puč; nová mocenská struktura Národní fronty spočívající ve větší provázanosti jednotlivých politických stran spolu s jednotnou kandidátkou ve volbách; úřednická vláda) a ve všech případech by byli schopni se pohotově zachovat. Také si budovali síť svých sympatizantů v ostatních stranách, tito lidé pak vytvářeli tlak na vedení strany, informovali komunisty o dění a rozhodování ve straně (sociální demokraté – Fierlinger, Erban, Havelka; národní socialisté – Šlechta; lidovci – Petr, Pospíšil).

V roce 1947 ministr Ďuriš vyhlásil tzv. hradecký program, který revidoval první pozemkovou reformu po první světové válce. Všechny statky, které měly více než 50 ha, byly rozparcelovány. Šlo o jasné omezení soukromého vlastnictví půdy v Československu. Tento rok znamenal hospodářskou krizi Československa. Byla způsobena mimo jiné ztrátou konkurenceschopnosti znárodněných podniků na světových trzích (rostly náklady a klesala produktivita práce) a ztrátou kvalifikovaných dělníků po odsunu Němců. Nezkušení hospodáři, kteří získali půdu v rámci pozemkové reformy dosahovali menších hektarových výnosů plodin než dříve, zůstalo také mnoho neobdělané půdy, to vše vedlo k omezování přídělů potravin a bujení černého trhu. Velké sucho, které ten rok bylo, zase zapříčinilo, že bylo málo obilí a krmiv, což způsobilo hromadné vybíjení dobytka.

7. dubna 1947 československá vláda přijala Marshallův plán evropské obnovy. Následoval velký politický nátlak z Moskvy, která požadovala, abychom od Marshallova plánu odstoupili. Ve dnech 8. až 10. července jednali v Moskvě premiér Gottwald, ministr spravedlnosti Drtina a zahraničí Masaryk. V podstatě jen ujišťovali o československé oddanosti SSSR a v otázce Marshallova plánu podlehli argumentu, že by se jednalo o porušení československo-sovětské spojenecké smlouvy. Výsledkem jednání bylo rozhodnutí vlády z 10. července 1947, kdy vláda definitivně odmítla Marshallův plán. Tím se objevil hmatatelný důkaz naprosté podřízenosti československé zahraniční politiky Sovětskému svazu, ačkoli odmítnutí plánu bylo zřejmě proti našemu vlastnímu zájmu. Znovu se tak projevilo, že Československo spadá hlouběji do zájmové sféry SSSR.

V září 1947 se konala ustavující schůze Informbyra, které sdružovalo komunistické strany Bulharska, Československa, Francie, Itálie, Jugoslávie, Maďarska, Polska, Rumunska a Sovětského svazu. Českoslovenští komunisté zde byli podrobeni vážné kritice ohledně vlažného postupu přejímání moci v Československu.

V témž měsíci rozpoutali tzv. milionářskou kampaň. Poté co vláda odmítla populistický návrh komunistů na vypsání daně na majetek nad 400.000 korun, bylo jeho přijetí prosazeno stávkami a jinými nátlakovými akcemi. Současně byla podepsána dohoda sociálních demokratů a komunistů, která vyvolala nepokoje v samotné sociální demokracii i ostatních nekomunistických stranách. Dalším šokem pro veřejnost bylo, když ministři Drtina, Zenkl a Masaryk dostali poštou balíčky s výbušninou. Výsledkem vyšetřování, které prosazoval ministr spravedlnosti Drtina, byla informace, že za touto akcí stáli funkcionáři moravských komunistů.

Na Slovensku postupovali komunisté tvrdě proti převaze demokratů. V létě 1947 vznesli vykonstruovaná obvinění proti Jozefu Kempnému a Miloši Bugárovi. Další fáze započala na přelomu září a října 1947, kdy byl člen kabinetu místopředsedy vlády Jána Ursínyho Ota Obuch obviněn z protistátního spiknutí. Všichni tito obvinění byli v politických procesech odsouzeni, ačkoli byli jasně nevinní. V souvislosti s těmito vykonstruovanými obviněními došlo k rozpadu Národní fronty, na podzim 1947 se vytvořil protikomunistický blok národních socialistů, lidovců a slovenských demokratů.
Ve vnitrostranických volbám v sociální demokracii byl v listopadu 1947 proti Fierlingerovi zvolen předsedou pravicovější B. Laušman.

V říjnu a listopadu 1947 propukla vládní krize. Byl patrný určitý ústup komunistů od moci a bylo pravděpodobné, že by v příštích volbách, které se měly konat v květnu 1948, velmi ztratili nebo dokonce prohráli. Ve vládě se začínaly hromadit konflikty – kvůli termínu parlamentních voleb, platům veřejných zaměstnanců nebo obvinění členů národních socialistů ze špionáže a přípravy státního převratu v tzv. mostecké aféře. Komunisté odmítají jakékoli kompromisy a trvají na svých ultimátech. Následující události jsou tak pouze vyvrcholením latentní krize celého politického systému.

Na počátku února ministr vnitra Nosek udělal změny ve velitelském sboru Bezpečnosti ve prospěch komunistické strany. 13. února vláda na své schůzi tyto změny odmítla, ale ministr Nosek toto rozhodnutí prostě nevzal na vědomí a jednání vlády se neúčastnil. 17. února se ministři národních socialistů, lidové a demokratické strany dohodli, že v případě nerespektování usnesení vlády podají demisi. Doufali, že je podpoří i zástupci sociální demokracie a že prezident Beneš demisi odmítne a tím donutí KSČ, aby se podřídila rozhodnutí vlády nebo Beneš jmenuje úřednickou vládu a vypíše předčasné volby. Demisi nakonec podalo 20. února 12 ze 26 členů vlády, demisi nepodali ani zástupci sociální demokracie ani ministr zahraničí Jan Masaryk.

KSČ navrhla vlastní řešení krize. Požadovala, aby prezident Beneš demisi přijal. Na podporu svého diktátu zinscenovala masové demonstrace a generální stávku. 22. února se konal sjezd závodních rad podniků a odborů ovládaných komunisty v čele s odborovým předákem Antonínem Zápotockým. Sjezd podpořil aktivity KSČ. Následoval vznik Akčních výborů Národní fronty, vyzbrojování milic, některým nekomunistickým politikům byl zakázán přístup do úřadů, které byly obsazeny spolehlivými kádry z řad KSČ. V této kritické chvíli se demokratické strany nezmohli na žádný, natož účinný odpor.

25. února prezident Beneš demisi přijal, neboť se obával občanské války a vojenského zásahu ze stranu Sovětského svazu, jehož vojska se pohybovala v blízkosti našich hranic, připravena zasáhnout. Vzápětí byla jmenována nová vláda, v níž byli téměř výlučně komunisté a jejich pomahači ze stran Národní fronty. Soudobý prokomunistický tisk situaci komentoval : „odstoupivší zpátečníci byli nahrazeni pokrokovými zástupci svých stran.“