Období studené války

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: Chlapec Mike454
Typ práce: Referát
Dátum: 28.01.2009
Jazyk: Čeština
Rozsah: 1 293 slov
Počet zobrazení: 4 647
Tlačení: 519
Uložení: 536
Praktické!

Prvních patnáct až dvacet let po skončení druhé světové války bylo charakteristické šířením jevu, který se nazývá studená válka, do stále nových oblastí světa. Těžiště klasické studené války se zhruba do roku 1948 soustřeďovalo především na oblast střední a východní Evropy, od přelomu čtyřicátých a padesátých let se již většina konfliktů odehrávala mimo evropský prostor. K nejdůležitějším z nich patřila válka v Koreji, válka v Indočíně, konflikty na Středním východě, kubánská raketová krize a řada dalších.

Studená válka je definována jako období extrémního napětí mezi supervelmocemi a bloky, které reprezentují. Obě strany používaly proti sobě nejrůznějších přímých i nepřímých manévrů, aby zjistily limity akceschopnosti druhé strany, její slabiny a aby ji vyvedly z rovnováhy. Studená válka zůstala studenou pouze díky existenci jaderných zbraní, protože jejich zavedení do výzbroje vedlo k tomu, že skutečná válka mezi oběma bloky by byla sebevražda. Boj mezi bloky byl proto veden spíše nevojenskými prostředky, které zahrnovaly širokou škálu nástrojů, od psychologické války (oboustranné propagandistické kampaně, diplomatické souboje) až ke skutečným lokálním válkám, ve kterých ovšem obě strany dbaly na to, aby se přímo nestřetly.
Stálé napětí způsobilo, že obě strany musely udržovat vysokou úroveň vojenských příprav. Obrovské výdaje na vývoj a výrobu jaderných zbraní a jejich nosičů i jiných zbraní vyvolaly stupňující se závody v zbrojení, které opět mohly vést k nukleární katastrofě.

Většinu střední a jihovýchodní Evropy obsadila na konci války sovětská vojska. Přímou ozbrojenou moc doprovázel politický, hospodářský a ideologický nátlak, který měl dopomoci komunistickým stranám v jednotlivých státech sovětské zájmové sféry k postupnému získání veškeré politické moci. Metody, které k tomu Sovětský svaz používal, se lišily – nejprve využíval pouze domácí komunistické strany, ale když se situace vyostřila jako např. v Polsku před volbami v lednu 1947, zasáhl SSSR i vojensky. Sovětský svaz tak podporoval vytváření mocenského monopolu komunistických stran – zatím se nemluvilo o socialistické, ale o lidově demokratické revoluci.

Tak se v průběhu poválečných let 1946-1948
zformoval v zemích střední a jihovýchodní Evropy blok států s tzv. lidově demokratickými režimy, které představovaly zárodek sovětského mocenského bloku v Evropě. Mimo tento blok zůstalo Řecko a Rakousko, za počátek studené války můžeme považovat únor 1946, kdy v SSSR proběhly volby do Nejvyššího sovětu a v kampani před nimi sovětští předáci varovali před kapitalistickým obklíčením a obviňovali imperialisty z vytváření protisovětského bloku.

Americký prezident Truman sice nedokázal zabránit, aby Stalin neprosadil posunutí hranic Polska dále na západ a neokupoval východní polovinu Evropy, ale o to více se soustředil, aby Sovětský svaz nemohl již dosáhnout dalších územních a politických zisků. Proto začal přípravu nové politické doktríny „zadržování komunismu“, která měla zamezit další expanzi SSSR. S prozíravým varováním západního demokratického světa před sovětskou rozpínavostí vystoupil také W. Churchill ve svém projevu ve Fultonu (1946). Nedomníval se, že by Sověti chtěli válku, ale požadoval obnovení anglo-amerického spojenectví proti sovětskému expanzionizmu.

V březnu 1947 byla vyhlášena tzv. Trumanova doktrína.
Proklamovala nutnost čelit komunistické agresi v zájmu národní bezpečnosti USA kdekoli na světě. Politiku zadržování komunismu hodlala uplatnit především v Řecku a Turecku. Kongres uvolnil více než 400 miliónů na vybudování amerických vojenských základen ve Středozemním moři a na vyzbrojení řecké a turecké armády. Cílem byla stabilizace situace ve všech zemích, které se mohly stát cílem sovětské expanze. Daleko méně možností však americká politika poskytovala státům, které již byly začleněny do sovětské zájmové sféry. Spojené státy vyhlášením doktríny daly najevo, že se budou chovat právě opačně, než tomu bylo po první světové válce: nestáhly se do ulity izolacionistické politiky, ale vědomě převzaly odpovědnost za osud svobodného demokratického světa.

Sílu americké politice zadržování komunismu dával její odpovídající odraz v hospodářské oblasti. Ministr zahraničí G. Marshall ji totiž doplnil hospodářským plánem, jenž vycházel z předpokladu, že hlavní podmínkou obnovy evropského hospodářství bude americká hospodářská pomoc, která zabrání ekonomickému rozvratu a nebezpečí revoluce. V rámci Marshallova plánu poskytly USA evropským zemím nenávratné tři miliardy dolarů. Dodávaly jim především spotřební zboží, ale i potřebné suroviny a v menší míře i stroje a výrobní zařízení. Prvořadý důraz kladl Marshallův plán na obnovu Německa jako demokratického státu.

Sovětský svaz a lidově demokratické státy nabízenou účast v Marshallově plánu odmítly. Československo a Polsko, které o přijetí plánu již rozhodly, jej musely odmítnout pod nevybíravým sovětským nátlakem. Sovětské zdůvodnění označilo Marshallův plán za pokus o vytvoření protisovětského bloku a o zasahování do vnitřních záležitostí evropských zemí, neboť podmínky přijetí plánu by prý vedly ke kontrole USA nad jejich ekonomikou. Stalin ho viděl jako nástroj, jak upevnit vliv USA v Evropě a jak obnovit hospodářskou moc Německa podobně, jak to učinil Dawesův plán ve dvacátých letech.

Marshallův plán se realizoval v letech 1948-1952. Americká pomoc ve formě darů, půjček a úvěrů dosáhla téměř 17 miliard dolarů a nejvíce z ní získaly ekonomiky Francie, Velké Británie, Itálie a Německa. Marshallův plán významně přispěl k urychlení konsolidace západoevropských ekonomik a pozitivně zapůsobil na sociální a politickou situaci v západní Evropě.

Konflikt kolem Marshallova plánu a vyhlášení Trumanovy doktríny představoval jeden z hlavních faktorů, který urychlil rozdělení Evropy a světa. Dovršil postupný vznik studené války. Sovětský svaz si již zcela nezastřeně upevňoval nadvládu ve své zájmové sféře, na západě směřoval vývoj k vytvoření Severoatlantické obranné aliance (NATO). Omezení styku mezi Východem a Západem vedlo Churchilla k prohlášení, že spadla „železná opona“, rozdělující Evropu od Štětína po Terst. Vytvořením dvou německých států byl poválečný boj o Evropu v podstatě dovršen.

Roku 1949 bylo ve Washingtonu založeno NATO, obranná aliance mezi USA, Belgií, Dánskem, Francií, Velkou Británií, Islandem, Itálií, Kanadou, Lucemburskem, Holandskem, Norskem a Portugalskem. Tzv. Varšavskou smlouvu podepsal SSSR, NDR, Albánie, Bulharsko, Polsko, Rumunsko, Československo a Maďarsko. Šlo o vojenský pakt, který byl protiváhou NATO a který byl uzavřen po přijetí NSR do NATO (květen 1955).

Roku 1948 bylo rozhodnuto o vytvoření německého státu ze tří západních okupačních zón, o vypracování jeho ústavy a provedení měnové reformy. Připravoval se vznik západoněmeckého státu (NSR), tento proces se urychlil během berlínské krize. Prvním prezidentem se stal Theodor Heuss a prvním spolkovým kancléřem zvolili poslanci Spolkového sněmu Konrada Adenaura, muže, s jehož jménem je spojeno úspěšné budování prosperující, demokratické společnosti.

V červnu 1948 proběhly měnové reformy v západních okupačních pásmech Německa i v západních sektorech rozděleného Berlína. Sovětský svaz se z propagandistických důvodů dožadoval pokračování mezinárodní kontroly Porúří a dokončení demilitarizace. Zároveň provedl ve svém okupačním pásmu měnovou reformu a zablokoval přístupové cesty k západní části Berlína. Uzavřel k němu veškeré pozemní přístupy, i ty určené k zásobování, a způsobil berlínskou krizi. Začalo se hovořit o aktuálním nebezpečí vypuknutí nové světové války. Zásobování západního Berlína obstarával pouze letecký most, který zorganizovalo vojenské letectvo západních velmocí. To způsobilo, že se západní sektory Berlína přidělené do správy USA, VB a Francie vydělily jako samostatný celek a přestaly existovat jakékoliv hospodářské styky mezi nimi a celým sovětským okupačním pásmem.

V květnu 1949 přišlo uvolnění v berlínské krizi.
Sovětská okupační správa zrušila svá opatření a znovu se obnovovaly přístupové cesty ze západoněmeckých okupačních pásem do Berlína. O měsíc později byl odvolán i letecký most, který se stal symbolem technicko-ekonomické převahy západních demokracií.

Do SRN každoročně z NDR odcházelo mnoho tisíc odborníků a tento odliv intelektuálů,
který představoval celkem asi 2 milióny osob, přiměl předáky NDR (za podpory sovětského vůdce Chruščova), aby vznesli nároky na faktickou kontrolu Západního Berlína, kam většina z nich přecházela. Chruščov požadoval změnu statutu Západního Berlína buď jeho začleněním do NDR nebo jeho neutralizací. Dohady velmocí o této otázce končily nezdarem. Napětí gradovalo. Obě supervelmoci krátce předtím dokončily sérii zkoušek silných jaderných zbraní. V jejich důsledku prudce narostla úroveň radioaktivního spadu, který hrozil zamořit zeměkouli. USA navíc chtěly dosáhnout toho, aby SSSR omezil zkoušky nové generace svých jaderných hlavic, které svou silou převyšovaly jejich vlastní. Nakonec východoněmecké úřady začaly stavět okolo Západního Berlína, kam denně prchalo již přes tisíc uprchlíků, berlínskou zeď, oddělující východní sektor od západního. Přístup SRN do Západního Berlína byl zachován.
Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 (10-najlepšie, priemer: 7.4)

Kľúčové slová

Vyhľadaj ďalšie vhodné študentské práce pre tieto kľúčové slová:

#marshallov plan trumanova doktrina #gruzinska ekonomika #berlinska zed

:: Prihlásenie



Založiť nové konto Pridať nový referát

Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE - Referáty, ťaháky, maturita:

0.014