Dějiny Českých zemí od smrti Jiřího z Poděbrad po bitvu u Moháče

Po smrti Jiřího z Poděbrad zvolili přívrženci jeho politické linie na český trůn polského prince, katolíka Vladislava Jagellonského. Poněvadž vedlejší země a většina českých katolíků (především v jižních a západních Čechách) uznávaly nadále za českého panovníka Matyáše Korvína, existovalo v soustátí Koruny české dvojvládí, hrozící jejím přímým roztržením. Mimořádně kritické byly poměry v Království českém, kde souběžně působily dvojí orgány zemské správy. Své úřady měly oblasti kontrolované Vladislavem a vlastními institucemi se řídily regiony podléhající Matyášovi. Obě znepřátelené strany si uvědomovaly nebezpečí plynoucí z tohoto stavu, a zápasily proto o konečné vítězství. Vladislav Jagellonský tak musel hned od počátku své vlády pokračovat ve válce s Matyášem Korvínem.Žádný ze soupeřů však nedisponoval silami a prostředky potřebnými k rozhodnutí vleklého konfliktu. Velké válečné operace, až na několik výjimek, ustaly. Vydržování vojenských, v převážné míře žoldnéřských oddílů, ať již náležely jakékoli straně, však prodlužovalo hospodářské potíže českého království. Politická a správní nejednotnost i právní nejistota (od poloviny šedesátých let až do konce válek opět nezasedal zemský soud) znovu poskytly prostor k četným odpovědím, k řádění žoldnéřských a lapkovských tlup i ozbrojených družin násilnických feudálů.Neutěšené situaci Vladislav Jagellonský nedokázal, ba ani nemohl čelit. V době příjezdu do Čech mu bylo pouhých patnáct let, a musel tedy naslouchat hlasům svých rádců. Tiché neprůrazné vystupování a citlivé duševní ustrojení pak mladého krále nepředurčovaly do role silného panovníka. To ovšem Vladislavovi nebránilo snít o rozmachu vlastní moci. Ani Jagellovcova mezinárodní pozice nebyla dobrá; papežská kurie nadále považovala za českého panovníka Matyáše Korvína, což vyvolávalo četné zahraničněpolitické komplikace.

Vše se vyřešilo až v letech 1478–1479 při jednáních v Brně a Olomouci. Tehdy došlo mezi Matyášem a Vladislavem k dohodě, stvrzené na osobním setkání obou panovníků. Matyáš, užívající i dále titulu českého krále, přiznal Vladislavovi přímou kontrolu nad celým Královstvím českým, ale ponechal si vládu na Moravě, v obojí Lužici a ve Slezsku. V případě, že by Vladislav zemřel dříve, připadlo by Království české Matyášovi. Dřívější Matyášova smrt pak pro Vladislava znamenala povinnost zaplatit jeho nástupcům 400 000 zlatých. Pro Jagellonce to byly tvrdé podmínky, jež násobily nebezpečí rozpadu českého soustátí. Vše ale bylo nakonec jinak. Matyáš zemřel roku 1490 bez legitimních mužských potomků a Vladislav se ujal vlády na celém území Koruny české; navíc získal též uherský trůn.Olomoucké úmluvy upevnily mezinárodní postavení Vladislava Jagellonského, leč českému království, které se zbavilo tíživého dvojvládí, klid nevrátily. Znovuzačleněním katolíků, donedávna převážně podporujících Matyáše, a utrakvistů do jednoho politického spektra vyvstaly další problémy. Předáci katolických stavů se nevzdali naděje na mocenský zvrat a hodlali k porážce kališníků využít též osoby Vladislava Jagellonského, hlásícího se vždy k římské církvi. Král sám prý nebyl proti, neboť zlomení utrakvistů a vítězství katolické strany by sňaly z Království českého příhanu „kacířské“ země. Přípravy katolíků na převrat však nezůstaly tajemstvím a kališníci na ně reagovali s předstihem. V Praze, již zamýšleli katolíci ovládnout, propuklo 24. 9. 1483 předem připravené povstání. Zkorumpovaní, úplatní a zároveň s katolíky sympatizující konšelé byli za dramatických okolností, při nichž nechyběly ani defenestrační scény, pobiti nebo popraveni. Krev tekla jak na Starém Městě, tak na Malé Straně a Novém Městě, kde povstání nabylo nejdramatičtější podoby:Panovník musel potvrdit změny v pražských městských radách a sen katolické strany o změně poměrů se rozplynul. Kališníci předvedli svou sílu a odhodlání uhájit husitský odkaz. Z událostí roku 1483 si stoupenci katolické víry vzali ponaučení. Rozloučili se s nadějí na zásadní mocenský zvrat a začali s utrakvisty rokovat o uspořádání poměrů v Českém království. Na zemském sněmu, konaném v Kutné Hoře roku 1485, uznala katolická strana s plnou platností kompaktáta jako základní zemský zákon a východisko pro posuzování náboženských a s nimi souvisejících politických otázek. Platnost dohody mezi kališníky a katolíky stanovil sněm na 31 let. V roce 1512 však došlo k jejímu prodloužení, dle obvyklých středověkých zvyklostí na „věčné časy“. Ve skutečnosti zůstala kompaktáta zemským zákonem do roku 1567.Usnesení kutnohorského sněmu potvrdilo výsledky husitské revoluce a ukončilo období politicko–náboženských zápasů, zahájených vlastně už Husovým vystoupením. Z poznání, že vzájemná střetnutí vedou pouze do „slepé uličky“ a zemi všestranně vyčerpávají, se zrodil snášenlivý vztah katolíků a utrakvistů v náboženské oblasti.

I když jejich soužití mělo daleko k idyle, staly se Čechy zemí konfesijní tolerance. Snad ještě příznivější poměry vládly v tomto směru na Moravě, kde husité dosáhli svých cílů více politickými než vojenskými prostředky. Pokud si tu chtěl Matyáš Korvín udržet vliv, musel respektovat postavení kališníků. Právě léta Matyášovy přímé vlády nad Markrabstvím moravským (1469–1490) však znamenala další citelné oslabení vazeb mezi touto zemí a Královstvím českým a posílila již dříve patrné úsilí po co nejsamostatnější moravské politice. Snaha dokázat nezávislost na Čechách a pražském centru vedla představitele moravských stavů často k opačným či jiným rozhodnutím, než která činila česká politická reprezentace.K uzavření kutnohorského náboženského smíru roku 1485 výrazně přispěla generační obměna v řadách českých katolických i kališnických politiků. Předáci obou šlechtických stavů i měst už ve své většině nepatřili k lidem, kteří zažili krvavé dění husitské revoluce či se podíleli na sporech za vlády Jiřího Poděbradského. Logicky proto postrádali i tvrdost, neústupnost a fanatické zaujetí svých dědů a otců. Mnohé jevy hodnotili jinak, s odstupem a klidněji. Mohli tedy dospět k dohodě. Její uzavření usnadnilo též oboustranné vědomí pokračující zkázy země, zubožené dlouhými válkami. Obava z vojenského řešení veřejných problémů i představa následků krutých bojů se pak na přelomu 15. a 16. století staly dokonce podstatným rysem českého politického uvažování. Řinčení zbraní sice neutichalo, ale k válečným střetnutím většího rozsahu docházelo, v porovnání s předchozím obdobím, málokdy.Kutnohorský náboženský smír zaujímá v českých dějinách důležité místo ještě z jednoho důvodu. Náboženské rozpory ustoupily poněkud do pozadí a soupeření jednotlivých stavů o politické a hospodářské výhody vyvstalo v zřetelnější podobě. Bylo zákonité, že nejprve se utkaly obě síly, jimž husitská epocha přinesla největší zisky: šlechtický blok (panstvo a nižší šlechta) s městy.

Uzavření kutnohorského náboženského míru v roce 1485 bylo důležitým vývojovým mezníkem. Utlumením konfesijních rozporů ztratilo, i když jen do určité míry, opodstatnění dosavadní ostré dělení české společnosti do dvou velkých politicko–konfesijních táborů, kališnického a katolického, v jejichž rámci úzce spolupracovali šlechtici s měšťany. Po dosažení dohody mezi utrakvisty a katolíky již taková těsná součinnost pozbyla smysl. Tím se zcela otevřel prostor pro zápas, v němž se zákonitě střetly síly, které v husitské epoše získaly největší prestiž i pozice: šlechta a města. Boj o převahu v zemi a o rozhodující vliv na její řízení nesl již všechny znaky střetnutí mezi stavy. K zformování stavovských sil docházelo už v předhusitském období. V revoluční a porevoluční epoše se v českém království zřetelně vyhranily čtyři stavy, z nichž tři (vyšší šlechta, nižší šlechta, královská města) se dělily o politickou moc, zatímco duchovenstvo nemělo zastoupení na zemském sněmu.Hlavní příčiny vyostřujících se rozporů byly dvě. Jednak dávné přesvědčení vysoké šlechty, že na vedení státu má, vzhledem ke své tradici a urozenosti, větší nárok než nižší šlechta i měšťanstvo, a dále neutěšené hospodářské poměry po dlouhodobých válkách.

Dramatický pokles počtu poddaných i pokračující pokles hodnoty mince znamenal snížení vrchnostenských příjmů z pravidelných peněžních dávek a nutil šlechtice k hledání nových zdrojů financí. Někteří šlechtičtí feudálové zvolili tradiční středověké způsoby a věnovali se lapkovské činnosti či brutálnímu vymáhání holdů. Jiná část, především vlastníci velkých statků, začala hospodářský podnikat, a to i v oblastech, které středověká privilegia svěřovala městům. Šlo v první řadě o pivovarnictví, v němž šlechta rozpoznala zdroj rychlého zisku. Tím ovšem narušovala právo várečné, právo mílové a další městské výsady, s čímž se měšťané královských měst nehodlali smířit.K stupňování napětí a k porušování vžitých právních zvyklostí přispěly též události roku 1490. Po smrti Matyáše Korvína získal Vladislav Jagellonský i korunu uherskou, přesídlil do Budína a do Čech pak přijel pouze na několik měsíců v letech 1497, 1502 a 1509–1510. Nepřítomnost krále v zemi mívala pravidelně za následek propuknutí vnitřních konfliktů. Nebylo tomu jinak ani na konci 15. století, kdy boj o převahu v českém státě dostal prudký spád.Jeho otevřenému rozpoutání fakticky předcházelo pevné zformování šlechtických stavů. Po celé předchozí období byly hranice, oddělující vyšší šlechtu od nižší a nižší od měšťanstva, poměrně pružné a propustné. K vyšší šlechtě patřily starobylé a mocné rody, ale pronikli mezi ni i rozliční zbohatlíci. Ani příliv původně měšťanských rodů do řad nižších šlechticů nebyl výjimkou; mnoho lidí snilo o dosažení šlechtického titulu, který byl považován za společensky prestižní záležitost až hluboko do novověku. Na konci 15. a na počátku 16. století se situace mění. Vyšší šlechta se roku 1501 právně uzavírá, vytváří panský stav, do něhož může jedinec, případně rod, vstoupit pouze za určitých, striktně stanovených podmínek. Uzavírání nižší šlechty, pro niž se ujalo souhrnné označení rytíři, bylo pomalejší. Každý nový člen musel být do rytířského stavu uveden. Na Moravě probíhalo uzavírání šlechtických stavů rychleji než v Čechách panský stav tu v roce 1480 vytvořilo 14 starobylých rodů.Městský stav se skládal z měšťanů královských měst, přičemž právo povyšovat na královská města si podržel král. Všechny tři uvedené stavy si postupně vybudovaly systém vnitřního uspořádání, do něhož panovník mohl promlouvat čistě formálně. Příčinou vyhraňování jednotlivých stavů byly jejich politické ambice i obava z nekontrolovatelného rozšiřování vlastních řad, které by nutně vedlo k oslabení pozic, dosažených v husitské epoše a krátce po jejím skončení.První měření sil mezi vyšší šlechtou, již podporovala i velká část rytířů, a městy propuklo počátkem 16. století. Roku 1500 vyšel nový zemský zákoník (ústava), nazývaný Vladislavské zřízení zemské.

Jeho konečnou redakci zpracoval královský prokurátor, rytíř Albrecht Rendl z Oušavy. Text zákoníku se záhy stal předmětem prudkých sporů mezi šlechtici a zástupci královských měst, která situaci podcenila a prací na přípravě ústavy se nezúčastnila. Šlechta této liknavosti využila a do Vladislavského zřízení zemského prosadila dva články, omezující politickou moc městského stavu. Jeden popíral platnost hlasu měst na zemském sněmu, druhý dával zemskému soudu možnost zasahovat i do záležitostí, spadajících dosud do sféry městského práva. Představitelé městského stavu sice vznesli protest k panovníkovi a zároveň si stěžovali na porušování svých privilegií, zvláště práva várečného, mílového a trhového, pány i rytíři. Vladislav Jagellonský se však nevymanil z vlivu mocné panské skupiny, vedené Zdeňkem Lvem z Rožmitálu, a roku 1502 vydal rozhodnutí, vycházející vstříc šlechtě.

Přezíravý vztah nejvyššího purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitálu k požadavkům městského stavu poměry ještě více vyhrotily.Klid nenastal ani po roce 1508, kdy se městům podařilo dosáhnout toho, že jejich hlas byl na sněmech právoplatný alespoň v těch záležitostech, jež se jich bezprostředně dotýkaly. V roce 1513 vzplál konflikt v plné síle. Města vytvořila politicko–branný spolek a spojila se s knížetem Bartolomějem Münsterberským, vnukem Jiřího z Poděbrad, schopným a odvážným politikem. Válka sice nepropukla, ale obě znepřátelené strany řinčely zbraněmi. Porozumění pro města vyslovil v té chvíli i král Vladislav, což vyvolalo nelibost Rožmitálovy skupiny. Po tragické smrti knížete Bartoloměje (utopil se v Dunaji) a po panovníkově skonu roku 1516 došlo mezi městy a šlechtou ke kompromisnímu narovnání. Zásluhu na něm měl zejména Vilém z Pernštejna, držitel rozsáhlých statků ve východních Čechách a na Moravě. Tzv. Svatováclavská smlouva, uzavřená roku 1517, uznávala v soudní oblasti starší městské výsady. Naproti tomu všechny trhy ve městech a městečkách náležejících šlechtě byly prohlášeny za svobodné, což legalizovalo podnikatelskou činnost feudálů i jejich poddaných. Řešení ožehavé otázky vaření piva bylo sice na šest let odsunuto, ale šlechta už se této výnosné činnosti nikdy nezřekla.

Král Ludvík Jagellonský (1516–1526), zdržující se rovněž většinu času v Uhrách, projevil několikrát snahu zasáhnout do vnitropolitických poměrů v Čechách, ale setkal se jen s malým úspěchem. Pokles autority panovnické moci pokračoval. Přitom se nedá říci, že by král Vladislav a jeho syn Ludvík postrádali koncepci. Mnohdy velkorysé plány však nedokázali uskutečnit. Moc stavů a vlivných šlechtických skupin příliš vzrostla a král někdy pouze bezradně přihlížel zápasům znepřátelených táborů. Jedno z takových střetnutí proběhlo v Praze v letech 1523–1524 v důsledku šíření luterské reformace. Část kališníků se přihlásila k Lutherovým názorům (proto se jim říká novoutrakvisté), zatímco staroutrakvisté, staromilsky lpějící na husitských tradicích, se sbližovali s katolíky. Dramatičnost poměrů zvyšovalo ještě střetnutí o rožmberské dědictví, které hodlal, na úkor synovců Petra IV. z Rožmberka, získat Zdeněk Lev z Rožmitálu se svými přáteli. Tento tah se mu ale nepovedl.Roku 1526 stálo Království české opět na pokraji vnitřního rozvratu. Když se zdálo, že občanské válce nikdo a nic nezabrání, přišla smutná zpráva z Uher. V bitvě u Moháče (na dnešní jugoslávsko–maďarské hranici) podlehla 29. 8. 1526 uherská a česká vojska osmanským Turkům. Při útěku z boje nešťastnou náhodou zahynul též král Ludvík Jagellonský. Český trůn osiřel.