Domácí odboj

Po rozbití ilegálních sítí v období heydrichiády se již občanskému odboji nepodařilo obnovit svou činnost v rozsahu let 1940–41. Počátkem roku 1943 bylo navíc definitivně rozbito Ústřední vedení odboje domácího a přes snahu řady občanských odbojových organizací se nepodařilo vytvořit nový centrální orgán, na který by byla napojena většina organizací hnutí odporu. Přípravný revoluční národní výbor nedokázal v letech 1943–44 plně rozvinout svou činnost a ani odbojové organizaci Rada tří, k jejímž iniciátorům patřil prof. Josef Grňa a generál Vojtěch Luža, se nepodařilo sjednotit občanské odbojové skupiny, přestože její vliv na přelomu let 1944–45 stoupl. Velkým problémem zůstávalo rádiové spojení domácího občanského odboje s československou vládou v Londýně, přestože do protektorátu byla za tímto účelem vysazena celá řada parašutistických výsadků. Také komunistické odbojové hnutí bylo postiženo rozbitím spojení mezi ilegálním ústře
dním vedením a jednotlivými organizacemi. Po rozbití III. ilegálního ústředí působily organizace KSČ v krajích, okresech, místech a na závodech v podstatě samostatně a řídily se pouze pokyny zahraničního vedení předávanými prostřednictvím československého vysílání moskevského rozhlasu.
 
Příčinou oslabení odbojového hnutí byly především zásahy nacistického bezpečnostního aparátu, jehož nejvýznamnější složkou bylo gestapo (Geheime Staatspolizei, tajná státní policie). Němci měli k dispozici zkušený a kvalifikovaný personál, vybavený moderními technickými prostředky. Rádiová zaměřovací služba pátrala po vysílačkách a často jejich odhalení využívala ke zpravodajským protihrám s Londýnem i Moskvou, při kterých se snažila oklamat protivníka a získat informace. Od konce roku 1943 byly na základě těchto informací budovány z konfidentů celé volavčí sítě, jejichž prostřednictvím se gestapo pokoušelo kontrolovat některé ilegální organizace i narušovat partyzánské hnutí. Životnost ilegálních organizací klesala a nepřesahovala jeden rok aktivní práce v odboji. Značné úspěchy německých bezpečnostních orgánů byly umožněny nasazením velkého množství konfidentů, donašečů a udavačů, jejichž sítě si v protektorátu vybudovaly nejrůznější okupační složky. Celkový počet konfidentů různého zařazení se odhaduje na 80 000. Přes úsilí německých bezpečnostních složek se na území protektorátu začalo rozvíjet partyzánské hnutí. Nemohlo ovšem nabýt takových rozměrů a dosáhnout takové aktivity, jaké požadovala ve svých instrukcích Kominterna již na přelomu let 1942–43. Geografické a demografické podmínky českých zemí neumožňovaly činnost rozsáhlejších partyzánských svazků. Přesto se do poloviny roku 1944 podařilo zaktivizovat celou řadu partyzánských skupin a oddílů.
 
V roce 1943 se začala měnit situace na Slovensku ve prospěch hnutí odporu. Vládnoucí klerofašistický režim se dostával do stále hlubší krize a vnitřní izolace. Stále větší závislost na Německu se projevila i v ochotném předání slovenských Židů do nacistických vyhlazovacích táborů. Vyčerpání z války na straně Německa spolu s koncem dočasného hospodářského blahobytu vedlo k vyostření sociálních konfliktů. Nejotevřeněji se krize režimu projevila ve slovenské armádě, která měla být jednou z hlavních opor ľuďáckého režimu. Hromadné přecházení vojáků do sovětského zajetí či k partyzánům svědčilo o počínajícím rozkladu slovenské armády na východní frontě. K aktivizaci organizací občanského odboje došlo nejprve u těch skupin, které byly napojeny na zahraniční vládu v Londýně a prosazovaly program obnovy Československa. Byla to zejména skupina Flóra a skupina okolo dr. Vavro Šrobára, ke kterým se připojila i řada slovenských důstojníků. Na jaře 1944 se vytvořilo Vojenské ústředí v čele s podplukovníkem Jánem Golianem, které soustřeďovalo odbojáře z řad vojáků slovenské armády. Národní proud ve slovenském odboji představovala skupina soustředěná okolo agrárních politiků Jozefa Lettricha a Jána Ursínyho. Tato skupina navázala spojení s V. ilegálním ústředím KSS v čele s Karolem Šmidkem, dr. Gustávem Husákem a Ladislavem Novomeským a vytvořila spolu s ním Slovenskou národní radu, do které však nebyli přizváni zástupci občanských a vojenských skupin udržujících spojení s československou vládou v Londýně. Členové Slovenské národní rady přijali koncem roku 1943 Vánoční dohodu, ve které se vyslovili pro zahájení příprav celonárodního povstání a obnovení společného státu Čechů a Slováků na základě principu rovného s rovným.
 
V první polovině roku 1944 zahájila Slovenská národní rada přípravy povstání, které mělo mít v její koncepci charakter lidového povstání uskutečněného ve spolupráci s armádou. Moci na osvobozeném území se měla ujmout Slovenská národní rada opírající se o síť národních výborů, reprezentujících lidovou moc. Tato koncepce byla v naprostém rozporu s plány povstání připravenými Vojenským ústředím v dohodě s československou vládou v Londýně. Podle těch mělo mít charakter vojenského převratu s následnou mobilizací jménem československé vlády, která se měla také ujmout moci. Předpokladem úspěchu povstání bylo sladění jeho plánů s postupem Rudé armády. V létě 1944 se na Slovensku zaktivizovalo partyzánské hnutí, při jehož formování hrály důležitou roli výsadky ze SSSR, jejichž členy byli sovětští i českoslovenští vojáci. Vystupňování bojové činnosti partyzánů vedlo k ohrožení týlových komunikací německé armády. Slovenská vláda se pokusila nejprve zvládnout situaci vlastními prostředky, ani vyhlášení stanného práva v polovině srpna však k uklidnění situace nepřispělo. Souhlasila proto s vysláním německých jednotek na Slovensko k obnovení pořádku. Německá armáda začala 29. srpna 1944 obsazovat slovenské území.
 
V dané situaci nezbylo Vojenskému ústředí než vydat rozkaz slovenským jednotkám, aby se postavily Němcům na odpor, přestože povstání nebylo ještě dostatečně připraveno a nebyla sjednána součinnost s Rudou armádou. Předčasné vypuknutí povstání vedlo k rychlému odzbrojení dvou východoslovenských divizí, které měly podle původního plánu zajistit karpatské přechody pro Rudou armádu. Také většina velkých západoslovenských posádek se k povstání nepřipojila. Hned v prvních dnech se tak výrazně zmenšilo povstalecké území. Hlavním střediskem povstání se stala Banská Bystrica, sídlo Slovenské národní rady, která vyhlásila 1. září 1944 obnovení společného státu Čechů a Slováků a převzala politickou moc na osvobozeném území. Velení nad 1. československou armádou na Slovensku převzal generál Rudolf Viest, který přiletěl z Londýna. Po mobilizaci měla zhruba 60 000 vojáků, které podporovalo asi 18 000 partyzánů. Na pomoc Slovenskému národnímu povstání byla vyslána ze SSSR nově zformovaná 2. paradesantní brigáda pod velením plukovníka Vladimíra Přikryla a 1. čs. stíhací pluk pod velením štábního kapitána Františka Fajtla, složený z pilotů, kteří přišli do SSSR z Velké Británie. Na materiální pomoci povstání se zprvu podílela i americká letadla, jejich lety však ustaly poté, co sovětské velení zahrnulo Slovensko do svého operačního pásma.
 
Rudá armáda zahájila 8. září 1944 karpatsko–dukelskou operaci, jejímž cílem bylo proniknout rychle na Slovensko Dukelským průsmykem a poskytnout pomoc povstání. Narychlo připravená a improvizovaná operace však svého cíle nedosáhla a vedla ke krvavým bojům v horském terénu Karpat, poskytujícím výhodu bránícím se německým vojskům. Do bojů byl nasazen i 1. čs. armádní sbor, který po těžkých bojích a obrovských ztrátách vstoupil 6. října 1944 na slovenské území. Nezdařená operace, která si vyžádala životy 21 000 sovětských a 1900 československých vojáků, vedla i k roztržce mezi sovětským velením a československým velitelským sborem. Sovětské velení o své vůli sesadilo z funkce velitele čs. sboru generála Jana Kratochvíla a nahradilo jej Ludvíkem Svobodou. Bez pomoci zvenčí nemohlo povstání německému útoku nadlouho odolat. Po dvouměsíčních bojích byla 1. čs. armáda poražena a její zbytky ustoupily do hor, 27. října 1944 obsadili Němci Banskou Bystricu. Přímé boje si za povstání vyžádaly životy asi 5000 československých vojáků a partyzánů. V brutálních represích, které po povstání následovaly, bylo vypáleno na 60 slovenských vesnic a osad, na 15 000 lidí bylo odvlečeno do koncentračních táborů, kde mnozí zahynuli. Do zajetí padli i velitelé 1. čs. armády, generálové Viest a Golian, kteří později zahynuli za dodnes nejasných okolností. Při trestních výpravách, na kterých se společně s německými jednotkami podílely i Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy, bylo povražděno nejméně 4000 lidí včetně žen a dětí. Po potlačení povstání pokračoval ve slovenských horách boj partyzánských skupin a oddílů proti Němcům a ozbrojeným jednotkám Hlinkovy gardy. Přes nepříznivé podmínky tuhé zimy operovalo na Slovensku počátkem roku 1945 více než 40 partyzánských jednotek s téměř 14 000 bojovníky. Partyzánskou válku na Slovensku řídil sovětský štáb v čele s plukovníkem A. N. Asmolovem.
 
Partyzánské hnutí se od léta 1944 rozvinulo i v českých zemích. Posílili jej zejména odbojáři prchající před zatčením, uprchlí váleční zajatci i mladí lidé vyhýbající se práci v Německu v rámci totálního nasazení. Za pomoci organizátorských výsadků ze SSSR bylo zejména v moravských horách zformováno na 90 partyzánských jednotek, které měly na jaře 1945 téměř 8000 bojovníků. Jejich bojové akce koordinovaly partyzánské štáby u sovětských vojsk bojujících v Československu. Partyzánské hnutí hrálo důležitou roli v plánech ilegální KSČ, které počítaly s celonárodním ozbrojeným povstáním. Ozbrojené povstání připravovaly také ilegální vojenské odbojové organizace. V jejich plánech hrály důležitou roli dodávky zbraní ze Západu a výsadky československých jednotek. V přípravách povstání nejdále pokročila Rada tří, zakládající vlastní partyzánské oddíly a soustřeďující vojenské organizace budované ze zbývajících sítí Obrany národa. Podle představ vojenského odboje se povstání měly zúčastnit i ozbrojené protektorátní složky, vládní vojsko, policie a četnictvo. Plány povstání byly vypracovány v součinnosti s londýnským ministerstvem národní obrany, jejich nevýhodou bylo, že stejně jako SSSR nehodlali ani západní spojenci v závěrečné fázi války žádné národní povstání podporovat.