Gladiátoři a hry v cirku

Gladiátoři (z latinského gladus = meč) byly bojovníci určení pro veřejné hry v římských amfiteátrech. Rekrutovali se z řad otroků nebo odsouzenců. Tyto hry byly odedávna domovem v Etrurii a Campanii, ale do Říma se dostaly teprve v roce 264 př. Kr. kdy o pohřbu Bruta Pery nechali jeho synové Marcus a Decius šest gladiátorů na dobytčím trhu zápasit. Od té doby se hry provozovaly jako součást pohřebních slavností, ale nebyly ještě součástí státních. Teprve roku 105 př. Kr. uspořádali konsulové P.Rutilius Rufus a C. Manilus poprvé hry z moci úřední a díky tomu byly hry brzy uznány za státní. Bohatí Římané a dokonce i císař si získávali oblibu pořádáním turnajů.V Gladiátorských hrách, které se vyvinuly z nepatrných počátků bylo čím dál více bojovníků a čím dál okázalejší nádhery, tím také vzrůstali náklady. O pohřebních hrách M. Aemilia Lepida roku 216 př. Kr. bojovalo už 22 párů a roku 174 př. Kr. zápasilo o pohřbu T. Flaminia 74 mužů po tři dny. O hrách jež pořádal C. Julius Caesar roku 65 př. Kr. šermovalo dokonce 320 párů. Caesar sice původně zamýšlel překvapit lidi ještě větším počtem gladiátorů, ale jeho protivníci docílili toho, že senát ustanovil konečný nejvyšší počet. Než ovšem toto omezení proti nadměrnému počtu zápasníků bylo ustanoveno, tak roku 107. př. Kr. uspořádal panovník Traján v Římě hry, na kterých bojovalo 10 000 mužů.

Do arény, ve které gladiátoři bojovali, se dala také napustit voda, na jejíž hladině se utkávala celá loďstva, představující slavné námořní bitvy (naumachia). Mnozí boháči měli své vlastní gladiátorské školy či kasárny. Ale gladiátoři se netvořili  pouze z řad otroků a zločinců, byla mezi nimi také spousta svobodných občanů  (hlavně v době císařské), kteří se nechali najmout za mzdu. Byli to většinou lidé zoufalci, kteří přišli na mizinu, ale také lidé se zálibou v krvavém řemesle, které jejich vášeň přivedla k zaměstnání, které podle zákona nebylo čisté. Kdo dobrovolně vstoupil do řad gladiátorů, ten musel přísahat, že chce „dát se mrskat pruty, pálit ohněm a usmrtit železem“. Při velké spotřebě gladiátorů byl obchod s nimi velmi výnosný, ač nebyl právě čestný. Hry gladiátorů byly sice boje na život a na smrt, ale pokud zraněný gladiátor získal podporu davu, mohl být ušetřen smrti; diváci dávali najevo své sympatie nebo nevůli tím, že otočili palce nahoru nebo dolů. Když otočili palce dolů a volali „Iugula“, vítěz zraněného  zabil. Krutost, s níž se s gladiátory zacházelo, byla příčinou častých pokusů o vzpoury. Příkladem historicky slavné a tragické vzpoury je povstání Spartakovo. Roku 324 n.l. zakázal císař Konstantin I. gladiátorské hry ve východní části říše, ale úplně je zrušil až císař Honorius počátkem 5.století.