Kroniky

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: katika
Typ práce: Referát
Dátum: 21.05.2009
Jazyk: Čeština
Rozsah: 2 246 slov
Počet zobrazení: 4 254
Tlačení: 463
Uložení: 445
Praktické!
Slovo kronika pochází z řečtiny, kde chronos znamenal čas a chronika označovala dějepisné knihy. Pojmem kronika rozumíme prozaický i veršovaný žánr, druh historického spisu, v němž jsou dějinné události zaznamenány v jejich časové posloupnosti bez snahy o postižení hlubších příčinných souvislostí. Kronika jako hlavní forma středověkého a raně novověkého dějepisectví byla hojně pěstována až do 17. století.

Ale už i v antice vzniklo několik kronik v pravém slova smyslu. Například v prvním století před naším letopočtem napsal římský vzdělanec Atticcius chronologický přehled světových, zvláště římských dějin Liber annalis (Kronika) a ve druhé polovině třetího století našeho letopočtu vydává řecký vzdělanec Africanus pětidílné Chronografiai (Kronika).

Jako historický pramen
jsou kroniky cenné především pro období raného a vrcholného středověku. Nejranější významnou středověkou kronikou bylo dílo byzantského kronikáře syrského původu Ióannése Malalase Chronografia (Kronika). Popisuje v ní světové dějiny od stvoření světa do konce vlády císaře Justiniána v roce 565. V Bulharsku byla přeložena do církevní slovanštiny a stala se základem slovanského kronikářství. Dalším významným autorem byl Isidor ze Sevilly, latinský teolog a kronikář, arcibiskup v Seville. Mimo jiné napsal Chronikon (Kronika), v které podal stručný přehled obecných dějin.

Je také autorem kroniky Historia de regibus Gotorum, Vandalorum et Suevorum (Historie království Gótů, Vandalů a Svébů), zahrnující dobu v letech 253- 625. Fredegarova kronika, francká kronika z poloviny 7. století, je důležitý historický pramen pro české dějiny, protože v ní nalézáme jedinou písemnou zmínku o Sámově říši. Kronika byla sepsána dvěma nebo třemi kronikáři v letech 613- 658. Jméno Fredegarova kronika se používá až od 16. století. O anglických dějinách do roku 731 nás zase informuje dílo Bedy Ctihodného, anglosaského mnicha, učence, historika a teologa,  Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny Anglie). Další světové dějiny od narození Krista do roku 906 jsou zpracovány v díle Chronica (Kronika) od německého historika, hudebního skladatele, právníka a opata Regina z Prümu. Pro změnu, Ademar de Chabannes, mnich, sepsal Chronicon sive Historia Francorum (Kronika aneb Dějiny Franků), kde vylíčil francké dějiny od počátků až do roku 1028. Ve vrcholném středověku nastal velký rozkvět kronikářství, kdy vznik nových států dal podnět ke psaní národních kronik.  Jedna z těch významných kronik byla od slovenského kronikáře a právníka Jána Thuróczyho, autora Chronica Hungarorum (Kronika Maďarů), která byla až do poloviny 18. století základní příručkou uherských dějin.

Ale kroniky nevznikaly jenom v Evropě. Například v Číně byla každá i sebemenší událost zaznamenána v přečetných kronikách. Kodžiki (Zápisy o starých věcech) je zase nejstarší japonská kronika, pocházející z roku 712. Byla sepsána Óno Jasumarem na příkaz císaře. Skládá se ze tří svitků; první obsahuje nejstarší mytologické vyprávění o bozích a stvoření světa, druhý legendu o sestoupení prvního císaře na Zemi a události 2.- až 4. století, třetí historii císařského rodu. Nejstarší zachovaná mongolská písemná památka, Tajná kronika Mongolů,  vznikla ve 13. století, ale byla objevena až ve století 19. Je zapsána v mongolštině s meziřádkovým překladem do čínštiny. Vypráví o genealogii Mongolů, o sjednocení kmenů a vzniku velké mongolské říše, popisuje historická válečná tažení, život Čingischána atd. Má velkou uměleckou hodnotu a vyniká rozmanitostí literárních žánrů. Jako poslední mimoevropskou kroniku si uveďme historicky cennou kroniku o dobytí Peru- La primera nueva crónica y buen gobierno (První nová kronika a správná vláda). Autorem byl peruánský spisovatel Poma de Ayala. Rukopis obsahuje i přes 400 perokreseb, byl však nalezen až v roce 1908.

V Čechách se s kronikami setkáváme od počátku 12. století a jejich řadu zahajuje Kosmova Chronica Boëmorum (Kronika česká). Kosmas (1045- 1125) byl kanovníkem svatovítské kapituly a příslušníkem vrstvy českých vzdělanců 2. poloviny 11. století. Vzdělání získal v pražské katedrální škole a v Lutychu, pravděpodobně však navštěvoval i jiné evropské školy. Jeho slavná Chronica Boëmorum je psaná latinsky, vzorem mu byla světová kronika Regina z Prümu, po literární stránce ho ovlivnili i antičtí autoři. Není to jen dílo historické, má i velké kvality umělecké; události líčí s nadhledem, živě a se smyslem pro humor. Do prozaického textu je vloženo přes 200 veršů, většinou hexametrů. Kronika je rozdělena ze tří knih: V první knize zachytil ústní podání nejstarších českých pověstí. Začíná potopou světa a následným příchodem praotce Čecha na naše území, líčí vládu Krokovu i Libušinu, Přemysla, dívčí válku, knížete Oldřicha a Boženu, Břetislava a Jitku a končí smrtí Jaromíra roku 1038. V druhé knize nám tlumočí, co sám slyšel od starších svědků té doby, a je vedena až do roku 1092. Od tohoto roku už ve třetí knize popisuje dějiny českého státu, které se staly za jeho života, a končí roku 1125. Originál se nedochoval. Pokračovateli Kosmovy kroniky byl neznámý Kanovník vyšehradský, který kroniku vedl do roku 1142 a taktéž neznámý Mnich sázavský, který ji vedl až do roku 1162. Ani jeden se však Kosmasovi, co se po literární stránce týče,  nedokázal vyrovnat.
Velké obliby v českém prostředí dosáhla veršovaná Dalimilova kronika. Vznikla v neklidné době poznamenané silně protiněmeckými náladami a vzrůstajícím sebevědomím českých pánů. Je to jedno z nejzajímavějších literárních děl staršího českého písemnictví a vůbec nejstarší historické dílo psané českým jazykem.

Podnět ke zpracování české veršované kroniky vyšel z rodícího se vlastenectví domácí šlechty, jejíž zájem o dějinnou minulost byl součástí jejího úsilí o posílení převahy v politickém i hospodářském životě za posledních Přemyslovců a po jejich vymření roku 1306. Českou šlechtu té doby spojovala obrana jejích zájmů před cizinci, významným rysem jednání českých pánů byl důraz na historické zvyklosti a na stará feudální práva a je tedy zřejmé, že pro šíření těchto myšlenek měl nezastupitelné místo i slovesný projev.
Autor kroniky se chopil úkolu zpracovat v českém jazyce osudy své země, doposud zaznamenávané převážně v latinsky psaných dílech a ústní tradici. Kdo však kroniku napsal, není známo. Dílo je však již tradičně nazýváno kronikou Dalimilovou, přestože uvedené autorství je historickým omylem. První zmínku o Dalimilovi můžeme vysledovat již před třemi staletími, kdy byla kronika, označovaná do té doby jen jako „kronika česká“, „kronika“, případně „kronika boleslavská“, nazvána kronikou Dalimilovou. Podnět k tomu dal Václav Hájek z Libočan, když mezi prameny své kroniky uvedl i jakéhosi Dalimila Meziříčského, kanovníka boleslavského. Dílo tohoto neznámého autora pak ztotožnil Tomáš Pešina z Čechorodu, český historik, autor spisů o dějinách Moravy (1629-1680), s veršovanou kronikou boleslavskou. Již Dobrovský ve svých Dějinách na tuto chybu upozornil, ale ani jeho doba, ani pozdější literárněhistorické práce neupustily od vžitého označování.

K osobnosti autora docent Zdeněk Kristen v historických vysvětlivkách k 2. vydání kroniky (1958) uvádí, že „byl Čech, milující svou vlast a oddaný domácímu rodu Přemyslovců a české feudální společnosti, že to byl šlechtic, feudál, muž přísných mravních zásad, horlivý zastánce starých řádů a mravů a odpůrce novot.“ Podle něj však nemohl být kronikářem kněz, neboť v kronice postrádáme líčení zázraků a rozsáhlé ohlasy a citáty z Bible, tak běžné ve středověkých kronikách, psaných duchovními. Stejně tak tomu nasvědčuje i skutečnost, že mu nebyla známa posloupnost pražských biskupů.

V souladu s tehdejšími zvyklostmi se autor snažil obsáhnout dějiny počínající vyprávěním o stavbě Babylónské věže a zmatení jazyků, přes stěhování národů, osídlování našeho území a vládu Přemyslovců až do období nástupu Jana Lucemburského, kdy líčení historických událostí končí. Celé dílo je členěno do 106 kapitol. Vlastní kompozice kroniky je však velmi prostá. Jazyk kroniky nevybočuje z hranic jazyka sdělovacího. Slovník i syntaktická stavba jejího jazyka je též prostá, autor zřejmě záměrně ve své skladbě nevyužil tehdejšího vyspělého básnického jazyka. Bezrozměrný verš v době, kdy vznikla Dalimilova kronika, a pak po celé 14. století byl znakem „nižší“ formy, vázal se k vypravování neozdobnému, věcnému.  Dá se říci, že styl díla připravoval cestu k vzniku vypravěčské prózy.

Celým svým dílem autor vytvořil řadu obrazů z českých dějin, jejichž význam vyjádřil v jednoveršových nebo dvouveršových gnomických (gnóma – stručná průpověď, rčení, obsahující zpravidla nějaké poučení) poučkách.
Důležitým kronikářovým pramenem byly předávané tradice a ústní podání, čemuž pravděpodobně vděčíme za podstatné rozšíření a doplnění národního povědomí o další události a jména. Stejného původu jsou zřejmě i pověsti o založení kostelů, erbovní pověsti, ať jde o erb českých panovníků, či erby českých a moravských šlechtických rodů. Autor ale nechtěl nebo nebyl schopen rozlišovat mezi historickou skutečností a pověstí. Z Kosmovy kroniky byly také převzaty některé etymologické (etymologie – nauka o původu slov) výklady, například výklad jména Čechy, Praha, Děvín a podobně. Vedle nich však uvádí i řadu výkladů vlastních například Říp, Stadice, Šárka, Kouřim a podobně, i výklad osobních jmen, například Otakar.

Přesnost popisu historických událostí je však v kronice záležitostí vedlejší. Autor využívá obraz minulosti jako zdroj zkušeností a poučení. Její neocenitelný význam je především v tom, co vyjadřuje kronikář ve svých úvahách, poučeních a v projevech. Celá kronika se zdá být jen prostředkem k tomu, aby v ní autor mohl vyjádřit své vlastní názory.

Významným a nejzřetelnějším rysem díla je vlastenectví a neskrývaný autorův odpor k Němcům a všemu cizímu, od kultury a mravů až po válečnické umění. Svými verši chtěl vzbudit především pocit odpovědnosti a vlasteneckého sebevědomí jak u krále, tak v kruzích české šlechty. Chtěl ukázat domácí dějiny jako trvalý zdroj zkušeností a poučení pro přítomnost, přičemž často kladl zájmy svého národa i nad zájmy své třídy.

Opisy kroniky jsou zachovány zhruba od doby jejího vzniku až do poloviny 15. století. Vlastenecká nálada díla se nepochybně kladně uplatňovala ve 2. polovině 14. století, kdy začalo růst sociální, a zároveň i nacionální napětí ve městech mezi bohatým patriciátem, převážně německým, a mezi českými řemeslnickými mistry, napětí mezi bohatšími obyvateli měst a mezi městskou chudinou.

Autorovy myšlenky našly nepochybně své uplatnění i v létech husitských nepokojů, protože husitství postavilo do popředí zcela jasně i otázky sociální a národnostní. Na konci husitského období bylo Dalimilovy kroniky využito například v politickém spisku, nazývaném zpravidla podle zápisu v rukopise Cerronském „Krátké sebránie z kronik českých k výstraze věrných Čechóv“. Je to agitační dílo, vytvořené nejspíše před volbou Albrechta II. roku 1437, varující ostrými protiněmeckými invektivami (slovní nebo písemný útok, napadení) před volbou Němce za českého krále.

Po husitské době kronika poněkud ustoupila ze středu čtenářského zájmu. Nebyla však zapomenuta docela. Jako zdroje citátů jí využil například významný představitel národního humanismu Viktorin Kornel ze Všehrd, a to opět na zdůraznění svého uvědomělého vlastenectví. Své uplatnění našla kronika opět na přelomu 16. a 17.století, kdy vzrostl obecný odpor proti německé expanzi a někteří autoři začali znovu používat národnostně laděných citátů k posilování českého uvědomění. Spolu s jinými českými texty posloužila Dalimilova kronika znovu při burcování národního vědomí v období těsně před Bílou horou, kdy Pavel Ješín z Bezdězce pořídil její první vydání tiskem (1620). Po prohře na Bílé hoře však byla většina výtisků zničena a kronika upadla na čas v zapomnění. Národní charakter Dalimilovy kroniky znovu sehrál svou úlohu až na samém počátku našeho národního obrození. Roku 1786 vychází opět knižně, nákladem jednoho z prvních obrozeneckých buditelů, Františka Faustina Procházky. Text kroniky se tak znovu dostal do širšího čtenářského oběhu a jistě zapůsobil na upevňující se národní vědomí.

Chronicon Aulae Regiae (Zbraslavská kronika) je vedle kroniky Kosmovy nejrozsáhlejším a nejvýznamnějším dílem našeho středověkého latinského kronikářství a dílem evropského významu. Kroniku začal psát bývalý opat Zbraslavského kláštera Ota, po jeho smrti roku 1314 se pokračování v nedokončeném díle ujal zbraslavský mnich a pozdější opat Petr Žitavský. Kronika živým stylem vypravuje o dějinách kláštera, ale zachycuje i události v Čechách a sousedních zemích od časů Přemysla Otakara II. do roku 1338. Kronika je psaná prózou prokládanou verši.

Za vlády Karla IV. se začalo pracovat hned na třech kronikách. Podnítil práci na latinských kronikách Beneše Krabice z Veitmile a italského minority Marignoly, autorsky se podílel na latinské kronice Přibíka Pulkavy z Radenína. Beneš Krabice z Veitmile byl český kronikář a pražský kanovník. Řídil stavbu Svatovítského chrámu. Autor díla Cronica ecclesiae Pragensis (Kronika pražského kostela), ppisující události z let 1283- 1374. Na žádost Karla IV. přepracoval Kroniku Františka Pražského a rozšířil ji do roku 1374. Jan Marignola byl italský člen františkánského řádu, biskup v Bisignanu a vzdělaný právník. Pobýval i v Praze, kde ho Karel IV. pověřil sepsáním kroniky, v níž by vylíčil české dějiny v jejich integrálním spojení s dějinami obecnými. Jeho Česká kronika obsahuje jen málo zpráv (často nepřesných) o konkrétních událostech, podává však obraz duchovního světa Karlovy doby. Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína, českého kronikáře, je dnes považována za historicky velmi cennou, zůstala však nedokončena. Autorsky se na ní podíle i sám Karel IV. V dochovaných rukopisech lze rozlišit šest jejích verzí, v nichž jsou české dějiny zachyceny od stavby babylónské věže do 14. století. Je v ní zdůrazňována tradice Velké Moravy a Přemyslovců.

Václav Vavřinec z Březové, další český kronikář a mistr svobodných umění na univerzitě v Praze. Vstoupil do služby v kanceláři Václava IV. Začal psát Kroniku světa, kterou nedokončil. Po smrti Václava IV. se přiklonil k husitskému křídlu protitáborských pražanů. V jeho latinské Husitské kronice zachytil události v létech 1414 až 1421.

Jako poslední významný historický pramen si zde uvedeme Kroniku českou od Václava Hájka z Libočan. Hájek byl původně utrakvistický kněz, ale později konvertoval ke katolictví. Jeho Kronika česká (1541) vznikla s cílem podpořit českou katolickou šlechtu a jako odpověď na měšťanskou kroniku M. Kuthena. Hájek zpřítomňoval minulost jako vypravěč, doplňoval a domýšlel to, o čem se prameny zmiňovaly jen letmo, a činil to s vypravěčskou rozkoší, která potlačovala hledisko kronikáře. Gelasius Dobner v druhé poloině 18. století podrobil Hájkovu kroniku zdrcující kritice a autora usvědčil z výmyslů. Kritizoval Hájkovu Kroniku jako vědecký spis o národní minulosti; takový spis ovšem Hájek nemínil vytvořit. Kritické stanovisko Dobnerovo převzal a rozvinul Josef Dobrovský a poté František Palacký. Hájkova Kronika přesto nadále inspirovala autory 19. století- podle svědectví Karla Sabiny byla pro Karla Hynka Máchu „nejpěknější román český, nebo chcete- li, nejladnější sbírka povídek“.

Toto byly jenom opravdu ty významné kroniky, ve středověku jich jinak vznikla celá řada. A navždy už to budou cenné prameny, pro poznání dějin.
 
Prameny: Encyklopedie Diderot, internet, Havránek B. a Daňhelka J.-  Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. Československá akademie věd, Praha 1957.
Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

Kľúčové slová

Vyhľadaj ďalšie vhodné študentské práce pre tieto kľúčové slová:

#kronika #kroniky na stuzkovu #Dejepis-kronika #opet v skole #fredegarova kronika #kronika citáty


Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE - Referáty, ťaháky, maturita:

0.036