Evropa v pol. 19.století - sjednocení Itálie a Německa

důsledky revolučního roku 1848:
-  v celé Evropě (krom Ruska) byla odstraněna feudální privilegia – mezník mezi feudalismem a kapitalismem – otevřená cesta k hospodářskému rozvoji, růst industrializace
-  národní hnutí – požadavky nejen kulturně-jazykových, ale také politických
 
v druhé polovině 19.století byla největší mocností Británie – vláda královny Viktorie
 
Sjednocení Itálie
-  ve 20. a 30.letech – neúspěšný boj za svobodu a sjednocení
-  1848 – nezdařená revoluce
-  trvá politická nejednotnost:
-  severní Itálie pod nadvládou Rakouska; papežský stát ve středu
-  ale stále myšlenky na sjednocení, nespokojenost s návratem ke starým pořádkům
 
rozdíly mezi vyspělým průmyslovým severem a zaostalým agrárním jihem – nerovnoměrný vývoj
 
v čele sjednocení stálo Sardinské království (jediný italský stát, hospodářský nejvyspělejší)
-  od roku 1849 v čele král Viktor Emanuel II.
-  pro úspěch sjednocení bylo potřeba najít zahraničního spojence à tím, se stal francouzský císař Napoleon III. (zásluha především sardinského ministerského předsedy Cavoura za slib Nizzi a Savojska)
 
1859 – krátká vítězná válka proti Rakousku
-  k sardinskému království připojena Lombardie, Milán
-  Rakousko si ponechává pouze Benátsko (důsledek příměří mezi Rakouskem a Napoleonem, který se zalekl italského úspěchu a obával se o papežský stát (byl jeho ochráncem))
 
národní revoluce ve střední Itálii
-  svrženi prorakouští vládci, připojeni k Sardinii
 
1860 – národní hnutí „zdola“ (zdola Itálie)
-  povstání rolníků na Sicílii (vláda španělských Burbonů)
-  pomoc legendárního hrdiny boje za svobodu Giuseppe Garibaldiho (pochod „tisícovky“ dobrovolníků)

- obsazení Palerma a Neapole à připojeno k Sardinii
1861 – vyhlášeno Italské království (v čele Viktor Emanuel II.)
 
sjednocení dokončeno:
-  1866 připojením Benátska (po prusko-rakouské válce, ve které byla Itálie spojencem vítězného Pruska)
-  1870 obsazením papežského státu v Římě (francouzsko-pruská válka - porážka Napoleona III. - hlavního ochránce papežského státu)
- Řím se stal hlavním městem království
- papežovi vyhrazen Vatikán (status samostatného státu)

Sjednocení Německa
-  po porážce revoluce 1848 perzekuce liberálů a demokratů à politická pasivita
-  obrat až po volbách do zemského sněmu - vítězí liberálové, jednají o otázce budoucnosti německého spolku
 
bylo několik návrhů na sjednocení (první dva byly navrhovány už při revoluci 1848)
- velkoněmecké řešení – zahrnuje území bývalé Svaté říše římské
- maloněmecké řešení – všechna německá území bez Rakouska, která by byla pod nadvládou Pruska
- + tzv. „třetí Německo“ - které by existovalo bez Rakouska i Pruska
 
1861 – nastoupil pruský král Vilém I. – konzervativní
-  rozpustil liberální sněmovnu a jmenoval novou vládu konzervativců
-  předsedou nové vlády se stal Otto von Bismarck („železný kancléř“) – ignoroval požadavky liberálů, byl zastáncem maloněmeckého řešení, ve kterém bude mít vedoucí roli Prusko
 
1846 – válka Pruska a Rakouska proti Dánsku
-  spory o území, vítězství à posílení a zlepšení Bismarckovy pozice
 
1866 – Prusko-rakouská válka
-  vyústění soupeření těchto dvou států o převahu v Německu:
- Rakousko bylo pro další existenci Německého spolku (z r.1815)
- Prusko usilovalo o sjednocení pod svým vedením
-  bitva u Sadové (u Hradce Králové) à vítězství Pruska
-  Rakousko bez postihů, ale muselo se zříci účasti na sjednocování, byl rozpuštěn Německý spolek à vznik Severoněmeckého spolku pod nadvládou Pruska
 
- to vyvolávalo obavy Francie (Napoleon III.)
-  Napoleon byl vyprovokován Bismarckem k válce (zkreslenou „emžskou depeší“)
- francouzsko-pruská válka (1870) à 71 – příměří ve Versailles
- vznikla „německá (druhá) říše“- císař Vilém I.
-  Německo zůstalo spolkovým státem ve kterém mělo stále vedoucí roli Prusko (císařem byl pruský král a předsedou říšské rady (říšským kancléřem) byl Bismarck)
 
nastal hospodářský rozvoj, ale zároveň s tím začalo vznikat socialistické hnutí
-  à vznik Sociálně demokratické dělnické stran Německa, kde se sjednotili německá dělnická hnutí
-  Bismarck viděl největší nebezpečí pro svou politiku právě v tomto socialistickém hnutí a v katolické církvi à proto zahájil proti nim boj:
- boj proti katolické církvi - nazýval se Kulturkampf (boj o kulturu), protikatolické zákony, dozor nad školami
- boj proti sociálním demokratům – Zákon o socialistech – zákaz Soc-dem. strany (à ilegalita)

přesto jejich vliv rostl, a proti tomu začal Bismarck čelit splňováním jejich sociálních požadavků à výsledkem bylo sociální zákonodárství
 
zahraniční politika
-  orientovala se na evropské konzervativní mocnosti (Rusko, Rakousko-Uhersko)
-  pak ale v 70.letech střet zájmů s Ruskem (balkánská krize)
-  Německo získalo kolonie v Africe, což znepokojilo Británii
 
1888 – nastoupil Vilém II
-  agresivní zahraniční politika, souhlas s mimořádnými výdaji za armádu
-  Bismarck odvolán
-  skončilo pronásledování sociální demokracie, která vstoupila do politiky a stala se nejsilnější stranou Německa