Baroko jako poslední univerzální sloh v Evropě a u nás

Baroko jako poslední univerzální sloh v Evropě a u nás

– vznik v 16.století v katolické Itálii – rozšíření v 17. a 18.století

– proniklo do všech uměleckých projevů – poslední univerzální jednotný styl v celé vzdělané Evropě

– protipól světské a racionální renesance- snaha znázornit skryté a iracionální

– spojováno s bojem proti reformaci (ale zasáhlo jak katolické tak i protestantské země)

– návrat k víře, pokoře a odevzdanosti

– dva směry rozvoje:

1. dynamizující – v katolických zemích (neklid, pohyb, napětí)

2. klasicizující – v protestantských zemích (ukázněnost – vliv renesance)

znaky:

– důraz na cit, absolutizace víry (nedůvěra v rozum)

– odvrat od přírody – zaměření k vlastnímu nitru – mysticismus, duchovnost – převaha náboženských témat

– monumentálnost, velkolepost – okázalá nádhera, důraz na vnější dojem, stavby reprezentovali bohatství a moc

– dramatičnost – zásada kontrastu (zlo×dobro, dočasný pozemský život×věčný život na nebesích)

– naturalistická konkrétnost – bolest, utrpení nebo naopak blaženost

– oblé linie – křivky, oblouky

– osovost- souměrnost (i za cenu slepých oken)

– urbanistický cit – kompozice staveb do prostoru

architektura

– převaha církevních staveb (kostely, chrámy)

– přísná symetrie

– chrámy:

– elipsovitý půdorys, zprohýbané oblé linie, kupole

– přepychová výzdoba – ozdobnost, zlacené rámy, andělíčci

– štukové ornamenty (boltec, akant, mušle, rouška, girlanda)

– města

– morové děkovné sloupy

– veřejné kašny

– stavby: zámek Schönbrunn ve Vídni, Zwinger v Drážďanech, zimní palác v Rusku

sochařství

– sochy v dramatickém pohybu, vnitřní napětí, vyjadřují duševní stav, strnulost, křečovitost, patetická gesta, většinou svatí, mučedníci

malířství

– náboženská tématika

– technika šerosvitu – využití kontrastu světla a stínu a jejich přechodů

temnosvit – využití šerosvitu (obraz ponořen do tmy, exponovaná místa až nepřirozeně osvětlená)

– malíři: Ital Caravaggio, vlámští malíři: Rubens, van Dyck

– nizozemští malíři – vlastní náměty – obrazy ze života své země (větrné mlýny, zasněžené pole, život v přístavech, moře (marinisté-malíři moří))

literatura

– velká obliba divadla (italská commedia dell' arte – improvizace)

– rozvinutý, květnatý styl, duchaplné obraty, slovní hříčky, obraznost, alegoričnost

– oživení typicky středověkých žánrů (legendy, duchovní písně, traktáty, epos)

– autoři: Tasso, Milton, de la Barca

hudba

– nové hudební formy – především opera

– skladatelé: Antonio Vivaldi, Johann Sebastian Bach, Händel

České baroko

– rozvoj v době pobělohorské

– neznamená kulturní úpadek (jak to tvrdí Jirásek – doba temna)- naopak umění dosahuje evropského vrcholu

– nejen chrámy, kláštery, paláce, zámky, ale také lidové stavby (tzv.selské baroko) na venkově – kostelíky, kapličky, selské statky (zvl. jižní Čechy) – spojení slohu s lidovou tradicí, boží muka

– nejstarší stavby – Chrám Panny Marie Vítězné na Malé Straně (první pražský barokní kostel) – soška Pražského jezulátka; Matyášova brána na Hradě, Valdštejnský palác, Tyršův dům (původně Mnichovský palác)

– rozmach mariánského kultu – kostely a chrámy zasvěcené Panně Marii nebo tzv.lorety (napodobeniny santy casy=svaté chýše, kde v Nazaretu žila Panna Marie, poprvé v italské Loretě)

– pražské Klementinum (jezuité), Černínský palác na Hradčanech

– Kryštof a Kilián Dienzenhoferové – malostranský chrám sv.Mikuláše, Loreta

sochařství

– 30 barokních soch na gotickém Karlově mostě = světová zvláštnost (Braun, Jan Brokof –Jan Nepomucký)

– syn Jana Brokofa – Ferdinand – mariánský sloup na Hradčanech

literatura

– doma je oficiální – jezuitská literatura (Bohuslav Balbín)

– nekatolíci tvoří v emigraci (Komenský)

– působením jezuitů bylo v Čechách zničeno nebo zabaveno mnoho „kacířských“ knih (=husitských a českobratrských) – podle soupisu Antonína Koniáše

– působení puristů – usilovali o čistotu jazyka