Století Ludvíka XIV.

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: Dievča katika
Typ práce: Referát
Dátum: 27.07.2009
Jazyk: Čeština
Rozsah: 1 433 slov
Počet zobrazení: 2 812
Tlačení: 378
Uložení: 391
Praktické!

Potomek francouzského krále Ludvíka XIII. a Habsburské matky Anny rakouské, která po smrti krále a jeho nezletilosti spravovala zemi. Skutečnou moc však přenechala svému milenci, rádci a ministrovi, kardinálu Mazarinovi, původem Italovi, obratnému politikovi, ale člověku nemorálnímu a neoblíbenému. Mezi obyvatelstvem a šlechtou se zrodila touha po návratu silné královské moci a  vytvořila podmínky pro absolutistickou vládu Ludvíka XIV.

10. března 1661, den po Mazarinově smrti, udivil mladý Ludvík dvůr i cizí diplomaty prohlášením, že se osobně ujímá  vlády ve Francii. Král záhy dokázal, že má nejen vzhled, ale i vlastnosti nezbytné pro panovníka, který chce vládnout sám: jasný rozum, smysl pro realitu, bystrý úsudek a schopnost ovládat se za všech okolností. Převládajícím rysem jeho povahy byla pýcha, zděděna po habsburské matce. Touha po slávě motivovala všechny jeho činy a nutila ho k velikášské politice, zdroji mnoha chyb a  příčin nepřátelství mnoha evropských zemí.

Louvre, centrum vlády a byrokracie už nestačil množícím se úřadům, proto se Ludvík XIV. rozhodl, že zbuduje velkolepou rezidenci hodnou královského majestátu známou jako zámek  VERSAILLES. Roku 1662 se tedy mohl celý dvůr přestěhovat do nového paláce, kde král byl daleko od nespokojených lidí, nade všemi,  jako Bůh. Tato nejvelkolepější stavba Evropy, však notně pustila žilou státní pokladně. Úřady a důležité posty svěřoval do rukou střední šlechty. Jednotlivé administrativní oblasti byly řízeny: kancléřem  /spravedlnost/, generálním kontrolorem financí /finance, obchod, manufaktury/ a státními tajemníky  /zahraničí, vojenství,  námořnictvo/.  Nedostatek  peněz způsobený nadměrnými náklady a špatným daňovým systémem způsobil, že vláda se musela velmi často uchylovat k mimořádným opatřením (prodej části královských statků, půjčkám, k vytváření a prodeji neužitečných úřadů a hodností). Požadavky pokladny byly tak sice rychle uspokojeny, ale státní dluh utěšeně narůstal. Ludvík XIV. měl zpočátku štěstí, že mu sloužili lidé skutečně schopní. Zvláště dva z nich: 

Jean-Baptiste Colbert /1619-1683/ jmenovaný v roce 1665 generálním kontrolorem financí,  vykonával také funkci státního sekretáře námořnictví a byl členem státní rady. Colbertovým hlavním cílem bylo "pokojně rozvíjet materiální zdroje Francie. Proto musel nejprve napravit  nepořádek ve stavu  financí, zabránit odlivu drahých kovů ze země a přilákat naopak kovové oběživo z ciziny. Pokusil se zvýšit výnos daní, aplikací obchodních praktik a dospěl tak k plánování státního rozpočtu. Všude prosazoval úsporná opatření. Dosáhl tak na krátkou dobu  rovnováhy státních příjmů a výdajů. Nákladné stavby, války a vydržování gigantického dvora však nedovolily v této linii pokračovat.  Colbert sice napravil hlavní zlořády ve finančnictví, ale odstranit je nemohl. Byl přesvědčen, že je třeba v cizině co nejméně nakupovat a co nejvíce zboží vyvážet. Stát měl napomáhat rozvoji průmyslu, bdít nad kvalitou výrobků a ochraňovat je před cizí konkurencí. Taková  byla podstata  politiky Merkantilismu. Aby zvýhodnil domácí výrobky, stanovil vysoká cla na cizí zboží, což  následně poškodilo holandské obchodníky a velké přístavy (Marseille, Saint Malo, Nantes, a další).
Jakožto ministr kolonií chtěl přeměnit Kanadu ve skutečnou Novou Francii a rozšířit tak  Francouzské námořní državy. Colbertovi vděčí Francie také za založení Akademie věd  (1660),  Malířské a sochařské akademie a  za  znovuobnovení  Francouzského námořnictví.

Neúnavný ministr zemřel roku 1683 vyčerpán  prací, jejiž marnost si začal uvědomovat. Druhým důležitým mužem Francie byl Michel Le Tellier markýz de Louvois.  Měl v řízení sekretariát války a byl Colbertovi pravým opakem. Prosazoval dobyvačnou politiku. Pyšný a brutální Louvois, bažící po slávě a vojenských triumfech, byl králi špatným rádcem, ale díky jeho  metodickému působení ztratilo Ludvíkovo vojsko svůj feudální charakter a změnilo se ze shluku  otrhanců a lupičů v disciplinovanou a dobře řízenou armádu sloužící výhradně státu. V době, kdy Ludvík XIV. uchopil moc do vlastních rukou, hrála Francie v evropské politice určující roli. Byla mnohem lidnatější než jiné země, těžila z návratu pořádku a materiální prosperity, platila v ní neomezená vůle panovníka. Mohla počítat se spojenectvím Anglie, Nizozemí, Švédska, Polska a dokonce i Turecka. Její odvěký nepřítel španělští a rakouští  Habsburkové, ztratili většinu dosavadního vlivu a prestiže. Ludvík se cítil jako král Francie pevněji v kramflecích než kterýkoli z jeho předchůdců. Také proto se pustil do agresivních válek proti svým slabým sousedům. V tzv. Devoluční válce (1667-1668) však musela Francie podepsat Cášský mír (1668), neboť ztratila spojenectví Anglie a dalších zemí. Získala však Flanderská a Lotrinská města.
Moc Ludvíka stála v zenitu, po celé Francii mu stavěli sochy a vítězné oblouky a město Paříž ho dokonce obdařilo titulem Ludvík Veliký. Král vědoucí si své moci začal tedy uskutečňovat tzv. politiku Reunií  - stanovil zvláštní soudní dvory, aby zkoumaly, na která další území má Francie "právní" nárok a postupně dal tato území obsazovat vojskem. Království tak vzrostlo o část Sárska,  Lucemburska, Alsaska a dalších teritoria spjatá dosud volně s Římskou říší národa německého.  Roku 1681 byl  např. bez boje připojen Štrasburk, svobodné říšské město.

V roce 1685 podepsal ve Fontainebleau odvolání Nantského ediktu  Jindřicha IV. o svobodě vyznání. Snadné úspěchy zbavovaly krále soudnosti: odvoláním Nántského ediktu si popudil protestanské panovníky, svévolnou církevní politikou si znepřátelil papeže, pod malichernou prestižní záminkou dal bombardovat Janov a v Porýní se choval jako suverén. Neuvědomoval si však, že je stále osamělejší a izolovanější. Vše se nakonec obrátilo proti němu. Rakousko vyhnalo Turky a založilo tzv. Augšpurskou ligu, ve které spojil své síly císař rakouský, král španělský a švédský i četní němečtí panovníci. Nastoupením Viléma Oranžského na anglický trůn vzrostla protifrancouzská koalice o námořní mocnosti Anglii a Holandsko. Přidalo se i Savojsko.

Boj trval celých 9 let (1688 – 1697) a  pro obě strany byl vyčerpávající. Roku 1696 byl nucen Savojský vévoda požádat o mír. To přinutilo k jednání i ostatní členy protifrancouzské koalice. Mírová smlouva byla podepsána v Rijswijku poblíž Haagu roku 1697. Ludvík XIV. uznal Viléma Oranžského na anglickém trůnu a znovu uznal obchodní výsady Holanďanům. Ze všech Reunií mu  zbyl pouze Štrasburk a část Alsaska. Avšak síly byly zatím vyrovnané, ovšem jejich poměr se stále měnil v neprospěch Francie. Roku 17OO zemřel bezdětný španělský král Karel II., což podnítilo k válce, která zachvátí celou Evropu a celý koloniální svět.  Spor o Děditctví španělské.

Král Karel II. však ve své poslední vůli určil svým nástupcem Filipa z Anjou, vnuka francouzského krále. Jako Filipa V. jej uznala většina evropských panovníků. Válka by nenastala nebýt jeho děda, který si přál personální unii mezi Francii a Španělskem. Tím ale narazil na zájmy habsburského domu, který nehodlal ohrozit mocenskou rovnováhu v Evropě gigantickým mocenským Španělsko-francouzským blokem. Rakouští Habsburkové také napadli Karlovu závěť a tím měli o důvod víc ke konfliktu. Do sporu se vmísila také Velká Británie, stojící na straně Habsburků.Válka vypukla roku 1702 a Francie i její spojenci Španělsko a  Bavorsko byli vytlačeni  až na Francouzské území. Bavorsko kapitulovalo, Španělský Gibraltar a Barcelona podlehla Angličanům, kteří pak na severu obsadili španělské Nizozemí. Roku 1709 však stálo Francouzské království před zhroucením. Obyvatelstvo sužoval hlad, bída  a utrpení. Státní pokladna zela přes neustálé půjčky prázdnotou. Pokusy Ludvíka XIV. o vyjednávání ztroskotaly na přemrštěných územních požadavcích spojenců. Zpustošená a hladovějící země musela bojovat o holou existenci.

Takřka v "hodině dvanácté" spasila Francii teprve náhlá změna v orientaci Anglické politiky. Vláda Whigů byla vystřídána Toryovskými politiky, kteří byli nakloněni dohodě s Francii. Když po smrti Josefa I. nastoupil na Rakouský trůn Karel VI. přestala ho Anglie podporovat. Dvanáctiletou válku ukončily mírové smlouvy, podepsané s Anglii a Nizozemím v Utrechtu r. 1713 a s císařem v Rastattu o rok později. Pokořený Ludvík XIV. byl přinucen k ústupkům. Francouzské  územní ztráty však byly mnohem menší, než se očekávalo, a země si i nadále udržela významné postavení v evropské politice, ale její někdejší mocenská převaha byla ta tam. Královské pokladně  se chronicky nedostávalo peněz. Podnikání stagnovalo. Deficit se prohluboval a státní dluh dosáhl výše téměř 3 miliard livrů. Lék na velkou finanční krizi byl hledán - ve znehodnocování mincí,  více či méně nucených půjčkách, různých loteriích a především v  prodeji dalších úřadů. Stát ještě k tomu vypsal nové daně - z hlavy a desátek. Situace těch kteří měli především platit tyto daně byla  tragická. Roku 1709 mrzl a hladověl i dvůr ve Versaille a u zámeckých mříží bylo možno spatřit žebrající služebnictvo. Blížily se poslední králova léta. Roku 1710 se narodil následník trůnu  Ludvík, vévoda  z Anjou, králův pravnuk. Když v září 1715 Ludvík XIV. konečně zemřel "plesaly provincie radostí".

Smrtí Ludvíka XIV. skončilo přesto jedno velké panování. V očích svých současníků i následujících pokolení ztělesňoval "král slunce" lépe než kdo jiný ideál absolutního panovníka. Tím, že spojil v jedno osobu krále a instituci státu. Žil ve Versailles jako Bůh a přinutil všechny k pasivní  poslušnosti, uskutečnil svůj sen, aby vše bezvýhradně záviselo na jeho vůli. Ale nedostatek určité protiváhy, nadměrné vyčerpanosti všech zdrojů a důsledné uplatňování tohoto systému zruinovalo monarchii a připravilo tak svým způsobem revoluci.

Použitá literatura:  RICHTER, I. a kol.: Světové dějiny, Praha 1985
Kolektiv: Encyklopedie Larousse, Praha 1993
Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 (10-najlepšie, priemer: 0)

:: Prihlásenie



Založiť nové konto Pridať nový referát

Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE - Referáty, ťaháky, maturita:

0.017