Zahraniční politika Velké Británie za George Canninga

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: katika
Typ práce: Referát
Dátum: 27.07.2009
Jazyk: Čeština
Rozsah: 2 275 slov
Počet zobrazení: 2 658
Tlačení: 373
Uložení: 345
Praktické!
1.  Úvod:
Studium zahraniční politiky Velké Británie za George Canninga může i pro dnešek přinést velmi zajímavé podněty k přemýšlení. Vztah vnitřní a zahraniční politiky; prosazování idejí versus ekonomická výnosnost zahraniční politiky; a vytvoření a důsledné prosazování jasné koncepce, to všechno jsou témata pro dnešek velmi živá. Jak se k těmto problémům postavil George Canning, jeden z nejbystřejších mozků své doby, může ukázat cestu, jak lze řešit problémy i na konci 20. století.

2.  George Canning před nástupem
Nejprve něco málo k osobě a dílu George Canninga než vstoupil na pole velké politiky. George Canning se narodil v roce 1770. Jeho otec byl anglický lord z dobrého rodu, ale jeho matka byla slavná herečka Mary Ann Castello. Kvůli tomuto sňatku byl Georgův otec vyděděn a záhy zemřel. Život malého Canninga by se ubíral asi jinou, dosti bídnou cestou, kdyby se jej neujal jeho strýc Stradford Canning, u nějž byl George vychováván.

V politickém životě se George Canning orientoval zpočátku spíše na stranu whigů, teprve později přešel pod vlivem Williama Pitta ml. a Francouzské revoluce k toryům, kde ale patřil rozhodně k liberálnějšímu křídlu. Díky dobrým vztahům s Pittem se George Canning stává už v roce 1796 náměstkem ministra zahraničí (undersecretary of foreign affairs). V této době se Canning proslavil svými ostře satirickými výpady proti Francouzské revoluci v časopise Anti-Jacobin. Právě jeho drsná ironie a satirické šlehy mu pak nadělají i v domácí politice mnoho nepřátel.

Poté se Canning definitivně rozhoduje vstoupit do politiky, a tedy i do parlamentu. Za tím účelem kupuje v irsku hrabství Tralee, za které je pak kupodivu i zvolen. Sám se k tomu vyjádřil, že to je to to nejlevnější křeslo, které bylo zrovna k dostání.

3.  George Canning vs. Robert S. Castlereagh

Začátky George Canninga ve velké politice jsou úzce spojeny s rivalitou s dalším velkým konzervativním politikem, který byl také dlouholetým ministrem zahraničí, a to lordem Castlereaghem. Jejich konflikt měl širší souvislosti, oba se chtěli stát mluvčími konzervativců v parlamentu, přičemž Casltereagh byl hodně konzervativní konzervativec, kdežto Canning byl spíše liberální konzervativec. Z toho vyplynul i jejich rozdílný přístup k zahraniční politice.

V roce 1807 se poprvé George Canning stal ministrem zahraničí a hned se skvěle uvedl, když překvapivým útokem na Kodaň vyřadil a částečně obsadil dánské loďstvo, které by jinak zajisté padlo do Napoleonových rukou. Pak ale přišly porážky u Corunny a u Flushingu. Castlereagh, který byl v tom samém kabinetu ministrem války, svaloval odpovědnost na Canninga, Canning zase upozorňoval na Castlereaghovu neschopnost. Poté, co Canning ostře nesouhlasil s expedicí na ostrov Walcheren v ústí Šeldy, kterou si Castlereagh na kabinetu vymohl, došlo 21. září 1809 mezi oběma rivaly dokonce k souboji. Canning v něm byl lehce raněn na stehně. Po tomto souboji oba rezignovali na své posty ve vládě. Nutno dodat, že obsazení Walcherenu dopadlo katastrofou středního rozsahu, když velká část vojáků padla za oběť nemocem.

Canningova nechuť spolupracovat v jedné vládě s Castlereaghem způsobila, že v období 1809 – 1822 zastával nevládní posty, mimo jiné byl krátkou dobu vyslancem v Portugalsku. V roce 1822 už chtěl Canning odjet do Bengálska, aby se tam stal místodržícím, ale na poslední chvíli ho zastihla zpráva o Castlereaghově sebevraždě. Tak se Canningovi uvolnila cesta, aby se mohl stát v kabinetu lorda Liverpoola ministrem zahraničí.

4.  George Canning a Svatá aliance
Nástup George Canninga na místo ministra zahraničí právě po Castlereaghovi znamenal poměrně zásadní obrat v zahraniční politice Velké Británie.
Castlereagh, i když si udržoval jistý odstup, byl přeci jen poněkud ve vleku rakouského kancléře Metternicha, hlavního konstruktéra Svaté aliance. Oba sdíleli intenzivní nechuť ke změnám a ve svých nočních můrách se obávali revoluce. Castlereagh se sice snažil s ohledem na specifické postavení Británie Svatou alianci brzdit v jejích nejodvážnějších plánech (Británie nikdy nebyla členem), ale nebyl schopen se spolku absolutistických monarchů rázněji postavit.

Canning nesnášel absolutní monarchie. V jejich spolčení za účelem vojenského potlačování svobodných myšlenek viděl velkou nespravedlnost. Byl proto pevně rozhodnut toto spolčení monarchů rozklížit a pak rozbít a ještě na tom případně vydělat. Nebyl to zrovna lehký úkol, protože proti Británii stály všechny velké evropské panovnické dvory. Navíc musel Canning bojovat i na domácí frontě, protože král Jiří IV. sympatizoval více s Metternichem než s Canningem (byl to přeci jenom kolega monarcha). V roce 1823 se Metternich pokusil při jednání s Británií Canninga odstavit na vedlejší kolej a uzavřít dohodu přímo s králem. Intrika se však prozradila příliš brzy a Canning svým rozhodným postupem přinutil krále ustoupit.

Canningova strategie byla obecně velmi jednoduchá. Snažil se všude po Evropě podporovat liberální myšlenky a zabraňovat intervencím Svaté aliance na udržení absolutistického pořádku. Po pádu absolutismu v té které končině by pak následovalo otevření nového trhu anglickému zboží v rámci obchodně liberální doktríny. Vzhledem k tomu, že Británie měla jen velmi malou pozemní armádu, nepřipadalo použití přímé sily v úvahu. Bylo třeba diplomatickým jednáním prolomit proklamovanou jednotu panovníků Svaté aliance, a tak zlomit jejich kolektivní akceschopnost. Zpočátku se Canningovi přes velké úsilí nepodařilo zabránit francouzské intervenci do Španělska po Veronském kongresu Quadruple Alliance v roce 1822. Ve Španělsku kortesy vnutily absolutistovi Ferdinandu VII. ústavu, se kterou on pod nátlakem souhlasil. Veronský kongres po vleklých jednáních (za francouzskou stranu se zúčastnil též literát Chateaubriand) schválil francouzskou intervenci. 24. 5. 1823 vtáhl v čele francouzských oddílů vévoda d´Angouleme do Madridu a byla obnovena neomezená vláda Ferdinanda VII. Bylo to ale poslední velké vítězství kongresové politiky, potažmo Svaté aliance.

Poté se začaly i díky rozkladnému britském vlivu projevovat rozpory mezi jednotlivými členy aliance a to podrylo její akceschopnost. I když ještě v roce 1830 Mikuláš I. prohlásil: “Pánové, sedlejte koně! V Paříži je revoluce!” byl už v tu dobu kongresový systém, stejně jako Svatá aliance, neživotnou strukturou. Jedna z hlavních příčin ležela v samotné kolébce evropské civilizace: v Řecku.

5.  George Canning a Řecko
Lord Caslereagh pronesl 21. 7. 1821 v Petrohradu: “Řekové jsou jednou odnoží organizovaného duchu vzpoury, který je soustavně propagován v Evropě a propuká všude, kde z jakékoliv příčiny ochabuje ruka vládnoucí moci.” George Canning však dobře věděl, jakou řecká otázka představuje příležitost na mezinárodním poli. Mohla by totiž být tím klíčovým bodem, který by definitivně rozdělil Svatou alianci. Metternich byl totiž velkým odpůrcem řeckého národně-osvobozeneckého hnutí a nijak se tím netajil. Podporoval proto právo Osmanské říše vypořádat se s povstalci jak sultán Mahmúd II. uzná za vhodné.

Alexandr I., původní iniciátor Svaté aliance, si však takový názor dovolit nemohl a ani nechtěl. Viděl totiž v podpoře Řeků proti Turkům skvělou příležitost, jak v roli ochránce pravoslaví rozšířit ruský vliv nejen na Balkáně, ale i ve Středomoří. Velmi se mu proto hodilo zasazovat se o řeckou věc. Také díky tomu jmenoval na krátkou dobu vedle Nesselroda Řeka Kapodistriase ministrem zahraničí. Canning velmi halasně podporoval řeckou snahu o nezávislost a celoevropské filhelénské hnutí (v roce 1823 Británie uznává Řeky jako bojující stranu v konfliktu). Po masakru Řeků na ostrově Chios silami egyptského paši Muhamada Álího, kterého si na pomoc přizval Mahmúd II., odpověděl turecký zástupce na stížnosti velmocí: “Víme sami nejlépe, jak máme zacházet se svými podanými.” Taková řeč se možná líbila Metternichovi, ale ne Alexandrovi a naprosto nepřijatelná byla pro Canninga. Evropské veřejné mínění jasně postavilo na stranu Řeků. Do Řecka odešlo bojovat spousta dobrovolníků, mezi nimi i Lord Byron. Bohužel se mu nepodařilo romanticky zemřít v boji, ale zato podlehl zákeřné chorobě v týlu. 

Podpora veřejného mínění je sice pěkná věc, ale nic nezměnila na tom, že Řekové, ač hrdinně, tak bez účinnější pomoci stále prohrávali. Navíc z tureckého tábora začaly zaznívat hlasy, že se řecká otázka vyřeší tak, že se všichni Řekové prostě vyhladí. Bylo stále více zřejmé, že pro změnu situace k lepšímu je třeba, aby se na nějakém řešení dohodla zejména Británie s Ruskem. Canning proto prostřednictvím kněžny Livenové navázal slibné kontakty s Alexandrem, které se začaly vyvíjet směrem k oboustranně výhodné dohodě o řecké záležitosti.

Když pak Alexandr v roce 1825 zemřel a na trůn nastoupil reakční Mikuláš I. bez mezinárodních zkušeností (“divizní generál, jenž se náhle stal panovníkem”), vypadalo to pro další anglo-ruskou spolupráci špatně. Překvapivě však Canning dokázal jednat i s Mikulášem a připravil půdu pro jednání Wellingtona v roce 1826 v Petrohradě. Wellington byl jistě schopným vojákem, měl v Evropě obrovskou prestiž jako vítěz nad Napoleonem, a v Rusku ho vítali jako ryzího konzervativce, ale jako diplomat byl přeci jen poněkud neohrabaný. Canning chtěl, aby bylo zastaveno vraždění Řeků, ale aby se to provedlo takovým způsobem, že Rusko nezíská v oblasti dominantní vliv, přičemž anglické vojenské síly neměly být nasazeny. Wellington Canningovy složité příkazy nechápal a tak je Petrohradský protokol ze 4. dubna 1826 spíše vítězstvím ruské diplomacie, která dokázala zatáhnout Británii aktivněji do případného přímého válečného konfliktu. Canning se pak zalekl důsledků protokolu a aby oslabil potenciální nabytý ruský vliv, tak podnítil povstání íránského šáha v Zakavkazku, které však bylo rychle potlačeno. Svědčí to ale o přístupu k morálce v mezinárodních vztazích nejen té doby.

Protože se petrohradský protokol nestal tím, v co Canning doufal, nic nebránilo tomu, aby k němu přistoupila i Francie, a tak byla v roce 1827 uzavřena formální Londýnská smlouva o společném postupu na obranu řeckého povstání. Výsledkem této smlouvy pak byla 20. 10. 1827 vítězná námořní bitva u Navarina a v roce 1829 Drinopolský mír, to už byl ale George Canning po smrti. Svou politikou ale dokázal zároveň zachránit Řeky před vyhlazením, rozklížit Svatou alianci a ještě posílít pozice Británie ve Středomoří.

6.  George Canning a Latinská Amerika
Kromě řecké otázky byla dalším problémem britské zahraniční politiky Latinská Amerika. V průběhu napoleonských válek začala první vlna bojů za nezávislost, kterou Španělé ještě dokázali zvládnout. Ve dvacátých letech devatenáctého století však propuká vlna další, která je daleko úspěšnější. Španělsko Ferdinanda VII. ale nemá samo dost sil a tak v duchu intervencionistické strategie žádá velmoci, zejména Francii, o pomoc.

Británie je tentokrát v daleko výhodnější pozici než na kontinentě, protože má na moři převahu a je schopná zabránit intervenci přes oceán. Canning je pevně rozhodnut intervenci nedopustit, kromě toho tuší případné otevření obrovského amerického trhu pro britské zboží. Přece jen se mu ale nechce stát proti celé Evropě i proti vlastnímu králi osamocen, a tak hledá spojence tam, kde by to devět let po vyplenění Washingtonu britskými vojsky málokdo čekal – ve Spojených státech.

Ve svém návrhu na spolupráci, adresovanému americkému vyslanci v Londýně Rushovi  stručně a jasně specifikuje britské stanovisko a požaduje společnou deklaraci Británie a USA (viz. Příloha). Tento návrh byl ve Washingtonu pozitivně přijat. Představa evropských absolutních monarchů intervenujících přes oceán se svobodnému duchu (a obchodu) Spojených států vůbec nezamlouvala. Prezident Monroe se radil i s bývalými prezidenty, z nichž Jefferson a Madison doporučili návrh přijmout tak jak byl Canningem presentován, John Quincey Adams v zásadě schvaloval všechny principy navrhované Brity, ale doporučoval vyhlásit je nezávisle na Británii. K jeho stanovisku se pak Monroe přiklonil, když 2. 12. 1823 přednesl projev ohledně této záležitosti v Kongresu. Toto opatření bylo jen obratnou kamufláží, protože bylo zřejmé, že slavná Monroeova doktrína stojí a padá s britským námořnictvem.

Když si tedy Canning zajistil spolupráci USA (která se i nadále utěšeně rozvíjela), neváhal přistoupit k razantnější podpoře povstalců. V roce 1824 uzavírá obchodní smlouvu s republikou Buenos Aires, přes velký odpor Jiřího IV. Liverpoola a Wellingtona dokázal Canning přesvědčit, když jim zdůraznil, že když neuzavřou smlouvu Britové, tak je předeženou Američané. Canningův postoj sklidil velké nadšení u obchodníků ze City, protože uspokojoval jak jejich liberálního ducha, tak jejich kapitalistickou peněženku. Přímo k zuřivosti pak Jiřího IV. dovedl Canning o rok později, když v rámci logické kontinuity zahraniční politiky uznal nezávislou Argentinu, Kolumbii a Mexiko. Canning svým rozhodným postojem získal velmi mnoho za velmi malou cenu. Bez jediného výstřelu z britské hlavně zajistil britský vliv ve většině Latinské Ameriky a uštědřil tak zdrcující diplomatickou porážku zejména Španělsku, ale také Francii. 

7.  Závěr
Závěrem své kariéry se George Canning stal na krátkou dobu premiérem. Jeho liberální názory, problematický původ, sarkastická vystoupení a hlavně prosazování emancipace katolíků způsobily, že toryové ve velké míře odmítli vstoupit s ním do vlády. Proto svůj kabinet sestavil s whigů a osobních přátel. Brzy pak stejně umírá. Ve svém vedení zahraniční politiky dokázal George Canning brilantně spojit své vlastní přesvědčení, veřejné mínění a ekonomickou výhodnost. Navíc uměl myslet i na budoucnost, což dodalo jeho zahraniční politice vnitřní konzistenci.

Canningova úloha byla obtížná v tom, že Británie byla jedinou liberální konstituční monarchií v Evropě, a tak bylo těžké sehnat opravdového spojence. I dohoda s Ruskem rozhodně nezakládala nějaké nehynoucí přátelství nebo něco takového. Zde je pěkně vidět provázanost vnitřní a zahraniční politiky. Navíc se Metternichovi úspěšně dařilo v Evropě vytvářet atmosféru protirevoluční hysterie, které mnozí po zkušenostech s jakobínskou Francií podlehli. I přesto, tváří v tvář podstatě celé Evropě, byla zahraniční politika Británie 1822-1827 velmi úspěšná.

Canning měl totiž oproti svým protihráčům také několik výhod. Kromě toho, že byl pronikavě inteligentní, disponoval velkým loďstvem. Měl tak krytá záda, kdyby se situace začala nepříjemně vyhrocovat. Dále si mohl být víceméně jist, že obyvatelstvo, zejména obchodníci, podporují jeho politiku, zvlášť když se dostavily první úspěchy. Na domácí frontě tak zůstával opravdu nebezpečný pouze král Jiří IV., který si ale nemohl dovolit proti Canningovi otevřeně vystoupit. Co ale hrálo Canningovi do noty nejvíce, a čemu vděčil za úspěch své politiky, to byl tzv. “duch doby”. Canning si dobře uvědomoval, že v dlouhodobé perspektivě liberální duch musí zvítězit a že se Metternichův systém nutně musí dříve či později rozpadnout. Liberalismus a hnutí za nezávislost se od Francouzské revoluce šířily nezadržitelným tempem, i když ve dvacátých letech pro ně ještě evropské společnosti nebyly úplně zralé. Svatá Aliance byla z tohoto pohledu pouze snahou tyto nevyhnutelné pochody alespoň na chvíli zbrzdit. To se jí podařilo, a absolutismus zůstal v Evropě zachován ještě dlouho po Canningově smrti. Nic to ale nemění na Canningových zásluhách o rozvoj liberalismu, který navíc uvedl jako určující faktor i do zahraniční politiky. Nebýt jeho předčasné smrti, možná by se Evropa dočkala “jara národů” o pár let dříve. 

8.  Použitá literatura
Dějiny diplomacie, SNPL, Praha 1961
André Maurois: Dějiny Anglie, Lidové noviny, 1993
Encyclopedia Britannica
ABC světových dějin, Knihtisk, n.p., 1967
Encyklopedie moderní historie, Libri, 1996
Dějiny Španělska, Lidové noviny, 1995
www.altavista.com (“George Canning”)
www. yahoo.com (“George Canning”)
 
9.  Příloha
Návrh britského ministra zahraničí George Canninga na společnou deklaraci se Spojenými státy ohledně španělských kolonií v Americe, 1823
Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

Kľúčové slová

Vyhľadaj ďalšie vhodné študentské práce pre tieto kľúčové slová:

#a maurois


Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE - Referáty, ťaháky, maturita:

0.021