Krize společnosti v Čechách na přelomu 14. - 15. století

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: Mike454
Typ práce: Referát
Dátum: 12.01.2009
Jazyk: Čeština
Rozsah: 1 224 slov
Počet zobrazení: 5 092
Tlačení: 497
Uložení: 583
Praktické!
Čas vlády Karla IV. nebyl pouze obdobím lesku a jasu. Ani za panování velkého císaře se českým zemím nevyhnuly přírodní kalamity a epidemie, běžné ostatně po celý středověk. Bylo jich však méně než jindy. S podstatně horší situací se musel brzy po nastoupení na trůn vyrovnávat Václav IV. Vedle složitých mezinárodně politických otázek stanul tváří v tvář všeprostupující celospolečenské krizi, k níž dala první podnět rozsáhlá morová epidemie v roce 1380.

Černá smrt
, jak se chorobě obrazně říká, se do Evropy po dlouhém čase vrátila v letech 1347-1352 a kosila její obyvatele v masovém měřítku, na přístupnější Moravu i na slezská území mor sice pronikl, ale pro další vývoj byly rozhodující poměry v jádru českého soustátí. Zatímco ekonomicky i kulturně vyspělé jihoevropské a západoevropské oblasti se ocitly v důsledku populačních ztrát v hluboké krizi, české země jako celek prožívaly období prosperity a rychle doháněly zpoždění, jež je od rozvinutějších regionů dělilo.
Epidemie v roce 1380 udeřila tentokrát s plnou silou. Morová rána způsobila prudký úbytek obyvatelstva (odhady hovoří o 10-15%). Snad nejcitelněji ovlivnila situaci na vesnici, a tudíž i v zemědělství. Poddaní rolníci tvořili se svými rodinami přibližně 85% obyvatel českých zemí a jejich činnost byla, přes rozvoj měst, nadále nosným pilířem tehdejší ekonomiky.

V neradostném postavení se ocitly též feudální vrchnosti. Někteří pánové se snažili situaci poddaných ulehčit, jiní feudálové nahrazovali chybějící příjmy naopak mimoekonomickým násilím. „Černá smrt“ a pokles reálné hodnoty mince byly zřejmě jednou z příčin kriminální činnosti lapkovských skupin, které začínají v českých zemích ve velké míře organizovaně působit právě na sklonku 14. století. Lapkovská „bratrstva“ se specializovala na přepady kupeckých vozů, únosy, krádeže nejrůznějšího zboží. Jednotlivé, obvykle dobře organizované tlupy působily ve službách mocných šlechticů a málokdy se protloukaly na vlastní pěst. Mezi feudály, kteří vydělávali na organizovaném zločinu, patřili i příslušníci předních panských rodů (v Čechách např. Valdštejnové…). České země na prahu 15. století získaly pověst oblasti, do níž není radno cestovat. Obchodní styky s cizinou se tak ještě více podvázaly.

Značné potíže silně zasáhly také církevní instituce. Mnohé kláštery chudly a musely rozprodávat svůj majetek, na staveništích chrámů a kostelů se zpomalila práce. Přesto bylo bohatství církve v českých zemích nesmírné a provokovalo světské feudály ke kořistnickým útokům na statky duchovenstva. Současně odrážely i sílící dobové mínění, že bohatá církev nemůže dobře plnit své duchovní poslání. Morová epidemie přispěla i ke změně národnostní skladby městského obyvatelstva v českém království. Převážně německé etnikum ve velkých městech utrpělo značné ztráty. Místa mrtvých brzy zaujalo české etnikum, přicházející z vesnic či málo významných městeček. Tato migrace obyvatel přispěla sice k vylidňování některých oblastí, na druhé straně však rozhodla o počeštění velkých měst ještě před husitskou revolucí. Do horních vrstev měšťanské společnosti, tvořené od kolonizace výhradně Němci, pronikl český živel. Ve větších městech na Moravě, ve Slezsku i v obojí Lužici si ovšem udrželo převahu německé etnikum. Německý patriciát si však i nadále v řadě českých měst podržel rozhodující slovo v městských radách, ale cítil ohrožení svých pozic. Mor zřejmě dovršil ústup národnostně německého patriciátu z politického výsluní a urychlil počešťování Starého Města. Na konci 14. století již měl český živel převahu a požadoval, aby „praví“ Češi obdrželi prvořadé postavení i v nejvýznamnějším městě království. Politické střetnutí mezi Čechy a Němci vzplálo v prostoru sevřeném staroměstskými hradbami v letech 1408-1413, kdy se národnostní soupeření prolnulo s otázkou církevní reformy a došlo k definitivnímu vítězství českého etnika na Starém Městě pražském. Ani to ovšem neodstranilo příslovečnou řevnivost mezi Staroměstskými a Novým Městem, kde mělo české obyvatelstvo vždy převahu.

České království leželo mimo hlavní obchodní komunikace.
Významnějším obchodním střediskem v zemích Koruny české byla pouze Vratislav. Nejdůležitější kupeckou trasou v českých zemích byla cesta spojující přes Moravu Vídeň s Vratislaví. Ani Praha Karla IV. se nemohla měřit v kupeckém ruchu s Benátkami, Janovem či Norimberkem. V Čechách přežívala obava z dalekého cestování, které stále ještě bylo činností, obsahující dávku nebezpečí. Do českých zemí se kromě běžného kramářského zboží dovážely luxusní produkty pro potřeby panovnického dvora, vysoké šlechty, prelátů a bohatého měšťanstva. Jelikož se české řemeslnické výrobky, určené pro domácí spotřebitele, nemohly svou kvalitou prosadit na zahraničních trzích, platily Čechy za dovoz surovinami, pražskými groši nebo přímo kusovým stříbrem. Takový způsob obchodování ovšem nepodněcoval domácí řemeslnickou produkci k dosažení vyšší kvality – právě naopak, vedl k její stagnaci. Nepříznivé trendy se v české ekonomice prosadily v závěrečných desetiletích 14. století. Soustavné spoléhání na stříbro jako hlavní ekvivalent obchodní směny přece jen způsobilo pokles výnosu kutnohorských dolů a rapidní zhoršení kvality pražského groše, který výrazně devalvoval.

Václav IV.
jako prvorozený syn Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické vládl v těžké době prohlubující se krize státu i církve. Jeho vladařská éra se vlastně kryje s rozkolem v církvi (schizma). Vládl v letech 1378-1419. Císař synka rozmazloval. Jako dvouleté děcko byl Václav korunován na českého krále – 1363. A bylo mu 15, když ho otec protlačil až na římský trůn (1376). Nejen nepříznivě se vyvíjející situace v Čechách, ale i nestabilita v Evropě ztěžovaly nástup mladého Václava na trůn. Na Západě zuřila stoletá válika, Východ byl ohrožován Turky a v roce nástupu Václava (1378) rozdělilo Evropu papežské schizma.

Roztržka mezi panovníkem a preláty narušila politickou stabilitu a povzbudila k aktivitě vyšší šlechtu, jež okamžitě využila uvolněného prostoru. Vysoká šlechta chtěla získat určující vliv v zemi. Vyšší šlechta prostě hájila své tradiční hodnoty a zájmy, oslabené Karlovým pojetím suverénního vládce, i společenskopolitickým vzestupem církve a měšťanstva. V čele panského odboje stanuli příslušníci nejváženějších rodů. Ve zvolené taktice obratně využívali rivality mezi jednotlivými členy lucemburského rodu a spoléhali zvláště na moravského markraběte Jošta a uherského krále Zikmunda a jejich spory s králem. Po sérii drobných konfliktů vytvořila roku 1394 nespokojená vysoká šlechta panskou jednotu, jejíž členové přepadli Václava IV. v Králově Dvoře u Berouna a přednesli mu své požadavky. Poté krále internovali na Pražském hradě a pokusili se vládnout jeho jménem.

Teprve vojenský zásah Jana Zhořeleckého přiměl panskou opozici, aby zajatého monarchu propustila. Šlechta si vydobyla své požadavky a roku 1395 musel Václav slavnostně vyhlásit znovujmenování členů starobylých panských rodů do nejvyšších zemských úřadů. Další kolo zápasu proběhlo v letech 1396-1397, kdy se odbojní šlechtici pokusili omezit panovníkovu moc a dokonce na Karlštejně nemilosrdně zavraždili 4 členy královské rady. Boj mezi králem a panstvem vyvrcholil v letech 1402-1403, kdy byl Václav se souhlasem Zikmunda Lucemburského znovu zajat, dopraven do Vídně a zde celý rok držen. V zimě 1402 byla dobyta Kutná Hora a Zikmund se zmocnil Václavova pokladu. To způsobilo, že se stále větší část šlechty obracena na Václavovu stranu. Po dramatickém návratu do Čech musel král souhlasit s rozšířením politických pozic a práv vyšší šlechty i s jejím přístupem do nejdůležitějších funkcí. Roku 1403 byla ustavena čtyřčlenná královská rada – členy úředníci z řad nejvyššího panstva. Král nemohl napříště rozhodovat bez její podpory. Dlouholetý zápas skončil naprostým triumfem šlechty.

Protože se Václav dostal do konfliktu s církevními hodnostáři a vysokou šlechtou, hledal spojence v řadách nižší šlechty a měšťanstva, čímž si rozhodně nepolepšil. Církevní představitelé i panstvo hleděli na příslušníky nižší šlechty a měšťany přezíravě a s jejich jmenováním do vysokých úřadů a královské rady se nehodlali smířit. Václav se přesto uchyloval ke svým oblíbencům, ze kterých se ovšem často vyklubali příživníci a kariéristé. Celkově za Václava IV. poklesla životní i hospodářská úroveň vesnického obyvatelstva, ztráta odbytiště na trzích ve městech, výnosy sotva postačují na vlastní potřebu, natož na export.
Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

Diskusia: Krize společnosti v Čechách na přelomu 14. - 15. století

Pridať nový komentár


Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE - Referáty, ťaháky, maturita:

0.026