Vrchol a konec husitské revoluce

Husitství znamenalo převrat i ve vojenství – strategii, taktice, organizaci, technice. Žižka zbudoval armádu zcela nového typu. Jako první v Evropě stavěl komplexní taktické jednotky, tvořené několika druhy vzájemně se doplňujících zbraní. Hlavní jednotku představovaly vozové šiky s pěchotou. Pěchota byla údernou pěstí husitských houfů. Typickým pěšákem husitů byl venkovský sedlák či bezzemek. Bojový vůz byl transportním prostředkem a základem obranné pevnosti – vozové hradby. Osádka čítala okolo 18-21 mužů, kterým velel hejtman. Deseti vozům, jednotce vyššího řádu, velel desátník. Koloně vozů velel hejtman nad vozy. Každý houf měl současně silné dělostřelectvo a pohyblivé lehké jezdectvo. Ke speciálním oddílům patřili ženisté, jednotky cestářů a mostařů, které při transportu upravovaly terén. Nejobvyklejší taktika boje: první fáze byla defenzivní – přijetí útoku nepřítele za vozovou hradbou, jeho zastavení a rozbití střelbou. Ve druhé fázi vyrazila do protiútoku pěchota (cepníci, sudníci, ozbrojenci s řemdichy a kropáči), z boků hradby jízda. Třetí fází bylo rychlé a daleké pronásledování nepřítele. Další taktikou byly neobvyklé přesuny i výpady v noci, skvělá pochodová rychlost a schopnost koordinovat součinnost jednotlivých zbraní. Bojovník Žižkovy armády není individuum, ale součást kolektivu.

R. 1423 Žižka sestavil stálé polní vojsko (polní obec) složené z profesionálních bojovníků. R. 1422 se Žižka rozešel s Táborem a založil při orebském bratrstvu Menší Tábor. Pravidla jimiž se tento svaz řídil obsahuje Žižkův vojenský řád. Úvod tvoří čtyři pražské artikuly, jež se staly programem bratrstva.

V průběhu r. 1419 umírnění staroměstští konšelé spolu se zástupci české šlechty začali jednat o podmínkách přijetí Zikmunda na český trůn. Ten si byl vědom, že je jediným legitimním dědicem, nehodlal však přijmout výsledky revoluce. Neústupnost v této otázce manifestoval 17.3.1420 na Vratislavském sněmu vyhlášením první křížové výpravy proti husitským Čechám. Na tuto situaci reagovala husitská šlechta odmítnutím Zikmundovy kandidatury. R. 1420 nejvyšší purkrabí vydal Pražský hrad do rukou Zikmunda. Husitská Praha se obrátila s prosbou o pomoc k orebitům a táborům.

V březnu 1420 se Zikmund vrhá do Čech, dobývá Vratislav a v červnu se objevil před Prahou (již obsazenou husitskými venkovskými vojsky), kterou chtěl vyhladovět a donutit ke kapitulaci. Pokusil se obsadit kopec Vítkov a odříznout Prahu od zemědělského zásobování. 14. července 1420 zaútočil na vítkovskou pevnůstku a byl Žižkou poražen. 30. července 1420 se dal Zikmund korunovat za českého krále ve Svatovítské katedrále za asistence jemu věrných českých a moravských pánů. Další těžkou porážku utrpěl 1. listopadu 1420 u Vyšehradu. Triumf v této bitvě Pražané dotvrdili na husitském sněmu v Čáslavi. Zároveň husitská reprezentace hledala vhodného kandidáta na obsazení trůnu. Neplodné diskuse byly přerušeny vpádem druhé křížové výpravy. Její první část ztroskotala v září 1421 u Brna, kde se Zikmund setkal s Albrechtem Rakouským. Zikmund prochází Moravou, přidávají se k němu někteří čeští šlechtici – Oldřich z Rožmberka, Hynek Krušina, Čeněk z Vartemberka. 22. prosince 1421 obsazuje Kutnou Horu, odkud vyhání Žižku.

Žižka však rychle zformuje své houfy k protiútoku a 6. ledna 1422 město obsazuje. V lednu 1422 je poražen v bitvě u Havlíčkova (Německého) Brodu.
Pokles nebezpečí vpádu zahraničních vojsk rozjitřil spory mezi jednotlivými husitskými křídly. Mezi lety 1419-1420 se vydělili tři hlavní směry: Orebité – východočeští husité s hlavním centrem v Hradci Králové, při orebitském bratrstvu založil Žižka r. 1423 Malý Tábor, r. 1424 po Žižkově smrti se nazvali sirotky. Táboři – centrem bylo město Tábor, byli nábožensky neústupní, ochotní politickým kompromisům, během revoluce se od nich oddělovali různé sekty. Severočeští husité – spolupracovali s Táborem. Další spor mezi Husity se odehrál v Praze. Na Novém Městě nastolil diktaturu v té době velmi populární Jan Želivský. Přestal se ohlížet na politické zvyklosti, ztratil podporu předních husitských politiků, dne 9.března 1422 byl pozván na Staroměstskou radnici, zatčen a popraven.

V polovině roku 1422 byl za vladaře přijat synovec litevského knížete Zikmund Korybutovič. V prosinci byl však svým strýcem odvolán. V září 1422 uspořádal Zikmund tažení na vyproštění Královského hradu z husitského obležení. Výprava skončila neúspěchem. Začátkem roku 1423 prohlásil Zikmund za správce Moravy Albrechta Rakouského. Téhož roku vznikla válka mezi pražany, kteří usilovali o smír se Zikmundem, a tábory, kteří smír odmítali.

Roku 1423 Žižka založil Malý Tábor. Rostlo napětí mezi Prahou a novým Žižkovým bratrstvem. 20. dubna 1423 se Žižka střetne s Č. z Vantemberka u Hořic. V červnu Žižka porazil Pražany u Malešova a oblehl Prahu. R. 1425 došlo k smíření mezi stranami mírem vožickým sv. Tábora. Téhož roku táboři se sirotky vtrhli na Moravu a v listopadu podnikli první spanilou jízdu do Rakous (spanilé jízdy – jejich smyslem bylo napadení protivníka na jeho vlastním území, propagace ideálů v zahraničí a hospodářské důvody, zejména zásobování potravinami).

R. 1426 se opět vyostřuje situace mezi husitskými stranami. Jsou však donuceni k příměří, neboť saský vévoda Jindřich Bojovný vtrhnul do Čech a oblehl Ústí nad Labem. 16. června 1426 byl vévoda poražen v Bitvě u Ústí, město bylo vypáleno a mezi Husity opět pronikly spory. R. 1428 je ve znamení spanilých jízd. V zimě r. 1428 se husité dostali až k Vídni. Tato situace přinutila Zikmunda, v té době zatíženého bojem s Turky, projevit ochotu k vyjednávání s Čechy. Tato jednání se nakonec uskutečnila v Bratislavě. Jednání byla neúspěšná. Roku 1429 husité uskutečnili spanilé jízdy do Rakouska, Falce a Saska, roku 1430 pak do Bavor, středního Německa, Slezska a Uher.

Páté křížové tažení (1431) skončilo snad ještě větší blamáží – opustilo české území v prostoru Domažlic a Kdyně dříve, než spatřilo obávané husitské bojovníky. Marnost snah zlomit husity vojensky přivodila obrat v myšlení organizátora poslední křížové výpravy, italského kardinála Cesariniho. Koncil, který se sešel v roce 1431 v Basileji a jehož jednání Cesarini předsedal, potřeboval ve svém soupeření s papežem pronikavý úspěch, aby získal na svou stranu mezinárodní mínění. Měla jím být právě dohoda s husity. Snahy koncilu o kontakt s husitskými svazy vřele podporoval i stárnoucí Zikmund Lucemburský. Husitská reprezentace nabídku koncilu na diskusi o programu čtyř pražských artikulů přijala. V prvním čtvrtletí 1433 konala jednání v Basileji. Vystoupení husitské delegace, složené z táborů, pražanů a sirotků, i odpovědi koncilu vyjevily propastné rozdíly v postojích obou stran. Husitští představitelé zároveň pochopili, že křesťanská Evropa jejich program nepřijme.

Většina země volala po míru, ale polní obce se na nikoho neohlížely, pokračovaly v obléhání katolické Plzně a v drancování celých oblastí v zoufalém úsilí zajistit si potravu. Na politické scéně proto došlo k důležitému přeskupení sil. Rokycanovi pražané se spojili s umírněnými husity a dočasně též s českými katolíky proti táborům a sirotkům, od nichž rychle odpadali mnozí dosavadní přívrženci. 1434 došlo k rozhodující bitvě u vesnice Lipany, nedaleko Českého Brodu. Táborsko-sirotčí seskupení utrpělo těžkou porážku, jež v podstatě znamenala konec polních vojsk. 1436 byla v Jihlavě slavnostně vyhlášena dohoda mezi husitskými Čechy a basilejským koncilem, tzv. kompaktáta. Na území Království českého a Markrabství moravského povolovala přijímání z kalicha a v oslabené formě i další 3 pražské články, ovšem pouze husitskému obyvatelstvu. V dějinách římské církve však i tento krok představoval ústupek zásadního významu. České země se staly oblastí „dvojího lidu“, kde se fakticky každý člověk mohl rozhodnout, zda se přihlásí k husitskému či katolickému vyznání.