Socializace a deviace

Socializace a deviace

socializace

– sociální procesy, v jejichž průběhu si děti osvojují sociální normy a hodnoty a utvářejí si své vlastní „já“, do jisté míry probíhá celý život

– univerzální kulturní prostředek k zajištění kontroly chování a myšlení členů společnosti

– cílem je zformovat bytost, která se bude i o samotě chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů skupiny

– bez uspokojivé socializace:

– není jedinec schopen vstupovat do běžných interakcí s druhými členy skupiny – sociálně narušení jedinci

– není společnost schopna předat své základní normy a hodnoty následující generaci a rozpadá se

– socializační procesy probíhají prostřednictvím socializačních mechanismů –

hlavně výchovný systém, + další systémy a subsystémy (právní, politický)

– cíle a účely jejich činnosti či hodnotová orientace úzce spjaty s jasně vymezenými normami či pravidly jednání a sankcemi za jejich porušování

socializace v tradiční společnosti

– sociální kontrola všudypřítomná – ovládala chování člověka od narození do smrti
moderní společnost

– urbanizace rozbila tradičních komunit a vytvořila prostor pro setkávání neznámých

– vytváření protikladných socializačních tlaků

– vytvoření prostorů s extrémně nízkou sociální kontrolou – ohniska sociální patologie – nebezpečí anomie

socializace člověka = proces vývoje od stadia bezmocného novorozence až po osobu, která si dobře uvědomuje sebe samu a orientuje se ve své vlastní kultuře

raná fáze socializace

– všechny děti – vrozená schopností rozlišovat mezi různými smyslovými vjemy a reagovat na ně

úsměv: vrozená reakce, která není naučená a dokonce ani navozená tím, že dítě vidí, jak se usmívají ostatní
do 3 týdnů: rozpoznání matky (hlavního opatrovníka)
po 7 měsících: upevnění vazby dítěte na jeho opatrovníka

– vytváření vazeb ke konkrétním jedincům = jeden z mezníků v socializaci

– nezbytné, aby měly příležitost si vytvářet vazby k jednomu nebo několika jedincům, ať už je mezi nimi jejich vlastní matka nebo ne
2 a 3 rok: schopnost chápat interakce a emoce jiných členů rodiny
od 1 roku – význam hry

– napodobování chování dospělých

– okolo 4 let – zapojování do kooperativní činnosti
od 4-5 let– učení se kázni a sebeovládání
ve věku pěti let – se stává autonomním jedincem

teorie mateřské deprivace

– pokud malé dítě neprožije blízký a láskyplný vztah s matkou (nebo jiným jedincem), bude v dalším průběhu života trpět těžkými poruchami osobnosti

– dochází k jazykové a intelektuální retardaci

– není důležitá pouze láska, ale i pocit bezpečí (který poskytuje pravidelný kontakt se známou osobou)

teorie vývoje dítěte
kladou důraz na různé aspekty formování sociálních vlastností člověka

a) citovost

– Sigmund Freud – jak malé dítě čelí úzkostem, emocionální aspekty vývoje

– naše chování je ovlivňováno nevědomím a tím jak do dospělosti přenášíme mechanismy potlačování úzkosti, které jsme si osvojili v rané fázi života

– děti se učí ovládat svoje puzení – potřeby a touhy nemohou být pokaždé okamžitě uspokojeny

– oidipovské stadium – ve fázi, kdy se děti dokáží na čas vzdát společnosti rodičů (4-5 let)

překonání Oidipovského komplexu (erotická touha po rodičích) – významné stadium rozvoje nezávislého já

b) kognitivita

– Jean Piaget – způsob jak se děti učí přemýšlet o sobě a svém okolí

– děti nejsou pasivními příjemci, ale vybírají a interpretují
stadia kognitivního vývoje

a) senzomotorické stadium (narození-2 roky)

– učí se rozeznávat věci od osob

– učí se pomocí dotyků, přemisťování předmětů – fyzicky zkoumají své okolí

b) preoperační stadium (2 – 7 let)

– učí se ovládat svůj jazyk, získávání schopností používat slov jako symbolů

– jsou egocentrické – vykládají svět výlučně z vlastního pohledu

nejsou schopné souvislého rozhovoru s někým jiným

c) stadium konkrétních operací (7-11 let)

– zvládání abstraktních logických pojmů

chápání kauzálních vztahů, schopnost vykonávat základní matematické operace

d) stadium formálních operací (11-15 let)

– učí se chápat vysoce abstraktní a hypotetické otázky
první tři stadia univerzální, ale ne všichni dosáhnou stadia formálních operací – závisí na vzdělávacích procesech

c) vytváření vědomí sebe sama – jáství

– G.H.Mead – jak se dítě učí používat pojem já

– děti se vyvíjejí jako sociální bytosti především tak, že napodobují to, co se děje kolem nich

– nejprve hrou – napodobování dospělých

– přejímání role druhého – získávání pocitu vlastního já

– sebeuvědomění dosahujeme, když začneme rozlišovat mezi oběma formami já (anglicky „me“ a „I“ )

a) „I” = nesocializované dítě, spontánní já

b) „me” = sociální já

– kolem 5 roku se dítě stává svébytnou bytostí

– další stadium – kolem 8-9 roku – sklon k organizovanému hraní – začínají rozumět všeobecným hodnotám a mravním normám

životní cyklus

– jednotlivá stadia lidského života nemají jen biologickou, ale i sociální povahu¨

– vliv: kulturní rozdíly, materiální podmínky
a) dětství

– v moderní společnosti – výrazná a vymezená fáze života

– v tradiční společnosti – po uplynutí delší fáze dětství (období závislosti) přímo následovalo přidělení pracovních úloh – ve středověku dětství jako zvláštní fáze neexistovalo
b) dospívání = puberta

– dospívající = adolescent = teenager

– specifické pro moderní společnost

– období, kdy se jedinec stává schopným dospělé sexuální aktivity a reprodukce

– v tradiční společnosti s konkrétními rituály ohlašujícími přechod k dospělosti, bývá snazší se vyrovnat s procesem psychosociálního zrání

– období formálního vzdělávání

c) mladý dospělý

– nová specifická etapa osobního a sexuálního vývoje v moderní společnosti

– po dovršení 20-ti let si mladí lidé často berou oddechový čas, aby mohli cestovat a hledat si místo v sexuálním, politickém a náboženském životě

– díky prodlouženému období vzdělávání

d) střední věk

– dnes – větší svoboda jedince, ale také větší zodpovědnost, která může přinášet napětí a potíže

– nepředpokládá se, že jedinec bude dělat celý život totéž

– fenomén krize středního věku – pocit neuspokojení svých tužeb; ženy mají pocit, že ztratily veškerou společenskou hodnotu

e) stáří = třetí věk

– v tradičních společnostech starším lidem prokazována značná úcta (stařešinové měli významné slovo v důležitých věcech)

– v průmyslových společnostech staří lidé ztrácejí autoritu jak v rodině, tak v širším společenském kontextu
f) smrt a střídání generací

– v dnešním západním světě je smrt vnímána jako konec života jedinečného „já“, ne jako součást procesu obnovy generací

– v tradičních kulturách, v nichž děti, rodiče a prarodiče často žijí ve stejné domácnosti, si lidé obvykle zřetelně uvědomují souvislost mezi smrtí a střídáním generací

– náš postoj ke smrti se změnil také v důsledku oslabení náboženské víry

resocializace

– za určitých podmínek u dospělých jedinců

– = rozpad dosud přijímaných hodnot a vzorců chování, po němž následuje přijetí radikálně nových, radikálně odlišných – změna postoje a osobnosti

– v mezních situacích – nastává regrese v procesu socializace – pouze extrémní verze normálních projevů socializace v jiných prostředích (osobnost, hodnoty a postoje se mění v průběhu života)

– okolnosti – např. vstup jedince na půdu instituce omezující svobodu (psychiatrická léčebna, vězení, kasárna, koncentrační tábor)
vězni koncentračních táborů

– na začátku šok z uvěznění, odtržení od rodiny a přátel

– nový vězni – snaha o zachování dřívějšího způsobu chování – nemožné; nebo chování jako děti (ztráta pojmu o čase, schopnosti myslet dopředu)

– dlouhodobí vězni – neschopnost vybavit si věci z předchozího života – napodobování postojů a chování samotných dozorců
jedinci podrobení násilným výslechům, vymývání mozku

– na počátku snaha vzdorovat vystavenému tlaku – zdánlivá regrese k infantilnímu chování

– resocializace – když se vzorem stává nositel autority (začínají cítit sympatie k mučiteli)

Konformita a deviace

– společenský život člověka se řídí určitými normami nebo pravidly

– normy, jimiž se naše chování řídí, propůjčují sociálnímu životu určitý řád a činí jej předvídatelným

– ne každý se za všech okolností podřizuje tomu, co se od něj ve společnosti očekává

– všichni – konformisty (přizpůsobení, odpovídající), narušiteli daných pravidel i tvůrci nových

deviantní chování (=odchylné chování)

– způsoby chování, které nejsou konformní vůči normám či hodnotám zastávaným většinou členů určité skupiny nebo společnosti

– normy a hodnoty v různých kulturách a subkulturách výrazně liší – odlišné hodnocení toho, co je deviantní – co se v určité kultuře považuje za normální, v jiné kultuře je vnímáno jako deviantní

– nikdo neporušuje všechna pravidla – nikdo nedodržuje všechna pravidla

– deviace – jednání, které není konformní vůči některé normě či soustavě norem, kterou velké množství osob v dané společnosti akceptuje

většina z nás se za určitých okolností prohřešuje proti všeobecně přijímaným pravidlům chování

– deviantní subkultury – deviace se netýká jen jedinců, ale i skupin (kult Hare Krišna, bezdomovci)

společenská pravidla nebo normy většinou dodržujeme protože jsme si na ně v procesu socializace zvykli
(pravidla jazyka a pravopisu), jiné typy norem dodržujeme vědomě (pravidla silničního chování)

sankce

– všechny společenské normy provázejí sankce, aby podpořily konformitu a chránily před nekonformním jednáním

– = jakákoli reakce ostatních na chování jednotlivce nebo skupiny, jejímž cílem je dodržování dané normy

a) pozitivní – odměna za konformní jednání

b) negativní – trest za nekonformní jednání

a) formální – když existují pevně stanovené skupiny lidí nebo organizace, které mají za úkol zajišťovat dodržování určitých norem

a) pozitivní formální sankce (udělování vyznamenání za statečnost, hodností, diplomů a medailí za úspěchy)

b) negativní formální sankce – zákony představují formální sankce definované vládami jako pravidla, která musí občané daného státu dodržovat (pokuta, odnětí svobody, poprava)

b) neformální – spontánní reakce na dodržování norem

a) pozitivní neformální sankce – (slovní ocenění, úsměv, poplácání po zádech)

b) negativní neformální sankce – (verbální narážky nebo kritika)

– formální sankce – efektivnější a zjevnější × neformální sankce – zásadní význam

– snaha získat uznání rodiny, přátel a kolegů nebo se vyhnout zesměšnění, hanbě či odmítavému postoji okolí – ovlivňuje chování lidí více než formální odměny či tresty

zločin = trestný čin

– jednání, které porušuje zákon

– změny v hodnocení zločinů, jejich relativní závažnosti a způsobu trestání

zločin v minulosti

– nejtěžšími zločiny byla provinění náboženské povahy nebo proti majetku panovníka či šlechty (kacířství, svatokrádež, rouhání, pytlačení poddaného) – nejpřísnější tresty × dnes považovány za drobné přečiny¨

– vražda nebyla hrdelním zločinem – zaplacení stanovené sumy příbuznému oběti nebo krevní msta
změny způsobu trestání

– do počátku 19.st. – zločiny byly zřídka trestány vězením (pouze obvinění čekající na popravu)

– hlavními způsoby trestání – tělesné tresty (vsazení do klády, bičování, cejchování...)
moderní vězení

– vyvinula se spíše z chudobinců než z někdejších šatlav a žalářů

– chudobince – pro tuláky, nemocný lidi, přestárlí, slabomyslní, postižení duševní chorobou

– v 18.st. se vězení, nemocnice a ústavy pro choromyslné od sebe postupně oddělily

– zbavení svobody se začalo považovat za efektivnější způsob, jak čelit zločinnému jednání – vězení vštípí zločincům prosté ctnosti jako kázeň a konformitu – upuštěno od veřejného trestání i od trestu smrti

– nejzávažnějším zločinem se stala vražda

Teorie deviace:

biologické teorie

– Paul Broca – zvláštnosti na lebkách a mozcích zločinců

– Cesare Lambroso – někteří lidé se rodí s kriminálními sklony – kriminální typy lze identifikovat podle tvaru lebky

– vlivy dědičnosti – studium rodokmenů × genetické předpoklady nelze oddělit od vlivu okolí

– William Sheldon – rozlišil tři hlavní typy lidské fyziognomie

a) mezomorfní – svalnatí, atletičtí – mnohem více náchylnější ke zločinnému jednání

b) ektomorfní – hubení

c) endomorfní – tělnatí

psychologické teorie

– myšlenky Sigmunda Freuda – u menšiny jedinců se rozvíjí „amorální“ (= psychopatická) osobnost

– náš smysl pro morálku – původ v sebeomezeních, která si děti vštěpují v rané fázi vývoje – některé děti si tato omezení nikdy nevytvoří – chybí jim základní smysl pro morálku – psychopati (=považováni za uzavřené, bezcitné jedince, kteří mají potěšení ze samoúčelného násilí)

– není jasné, zda psychopatické rysy nutně predisponují ke zločinu

– mnoho různých trestných činů – nelze předpokládat, že všichni jejich pachatelé sdílejí určité psychologické rysy

sociologické teorie

– snaha najít sociální příčiny zločinu: sociálně-hmotné poměry, míra identifikace s určitou skupinou, potřeba soudržnosti

– o tom, co bude považováno za zločin, rozhodují společenské instituce (policie, soudy a nápravná zařízení)

– velké majetkové a mocenské rozdíly, významně ovlivňují příležitosti (krádeže nebo vloupání – obvykle dílem příslušníků chudších vrstev × tzv. zločiny bílých límečků: zpronevěra, podvody a daňové úniky)

a) teorie diferenciální asociace

– klade důraz na interakce s ostatními

– ve společnosti, s mnoha různými subkulturami, povzbuzují některá sociální prostředí sklon k nelegálním činnostem, zatímco jiná ne

– skupina lidí, s nimiž se jedinec sdružuje, jej ovlivňuje ve prospěch zločinu nebo proti němu

b) teorie anomie

– anomie jako příčina zločinu

– Durkheim

v moderní společnosti jsou odbourávány tradiční normy a požadavky, aniž by byly nahrazeny novými – anomie vzniká tam, kde chybějí jasné normy, jimiž by se chování v určité oblasti společenského života řídilo – lidé se cítí dezorientovaní, nejistí – sklony k sebevraždě

– Robert K.Merton

anomie: napětí, kterému je jedinec vystaven v důsledku konfliktu mezi akceptovanými normami a společenskou realitou – velký tlak – lidé se prosazují jakýmikoli prostředky – i nelegitimními

– možné reakce na tento konflikt

(konflikt mezi hodnotami, které společnost hlásá a omezenými prostředky k jejich dosažení)

a) konformisté – přijímají všeobecně sdílené hodnoty i konvenční způsoby k jejich dosahování (většina populace)

b) inovátoři –přijímají hodnoty uznávané společností, ale usilují o ně nelegitimními způsoby (zločinci, kteří se snaží nelegálně zbohatnout)

c) ritualisté – nadále se podřizují společensky akceptovaným normám, přestože ztratily ze zřetele hodnoty, které jejich činnost původně stimulovali (např.ti co se usilovně věnují nudné práci)

d) odpadlíci – odmítli hodnoty i způsoby k jejich dosažení (členové svépomocné komuny)

e) rebelové – odmítají existující hodnoty a normy a aktivně se je snaží nahradit jinými a změnit strukturu sociálního systému (radikální politická hnutí)

d) etiketizační teorie = teorie nálepkování

– deviace se nechápe jako soubor charakteristických rysů jednotlivců nebo skupiny, ale jako proces interakce mezi deviantní a nedeviantní částí populace – lidé dostávají etiketu deviantů

– hlavním zdrojem etiket – ti, kdo představují síly zákona a pořádku

– etiketování odráží mocenskou strukturu společnosti (pravidla vymezující deviaci určují zpravidla bohatí lidé chudým, muži ženám, starší lidé mladším, etnické většiny menšinám)

a) primární deviace – první prohřešek – jakmile je dospívající ocejchován jako delikvent, zůstává mu stigma kriminálníka – posléze se uchyluje k dalšímu kriminálnímu jednání

b) sekundární deviace - když jedinec přijme etiketu, kterou dostal a začne sám sebe vnímat jako deviantního

– proces „učení se deviaci“ bývá umocňován institucemi, jejichž smyslem je deviantní chování napravovat (polepšovnami, vězeními, psychiatrickými léčebnami)

e) teorie racionální volby

– lidé kteří nejsou ke kriminální činnosti přinuceni, ale aktivně se pro ni rozhodují – činí tak úmyslně s vědomím rizika dopadení – obvykle proto, že se domnívají, že rizika jim za to stojí

– rozhodnutí o kriminální činnosti má mnoho společného s běžným rozhodováním nedeviantní povahy